V našem seriálu o slavných českých fotografech se tentokrát posuneme o pár let dopředu. Jen málokterá postava budí v českých fotografických vodách takový rozruch, jako tomu je v případě Miroslava Tichého. Část populace (především ta česká) ho považuje za voyera, který slídil za ženami s fotoaparátem z odpadků. Druhá část populace (především ta zahraniční) ho uznává za nejlepšího českého fotografa. Kdo byl tedy doopravdy Miroslav Tichý?

Ocitáme se v roce 1926 v moravských Nětčicích. Ty se později připojují, jako jedna z mnoha menších vsí, k městečku Kyjov. 20. listopadu tohoto roku poprvé spatřil světlo světa Miroslav Tichý. Kdo by si tehdy pomyslel, že jednou mu budou zahraniční média, zatímco v rodném Česku po něm téměř neštěkne pes.

Tento nadaný kreslíř se zapsal na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval mezi roky 1945 – 1948. V ateliéru Jána Želibského se mu vedlo dobře – byl uznávám jak mezi kantory, tak spolužáky. Ale čím nad nimi tak vynikal? Kresbami snad? Nikoliv. Jednalo se o jeho specifický humor, který ho v okamžiku katapultoval mezi oblíbence. Navzdory tomu však školu opustil v létě roku 1948 z osobních a politických důvodů.

„NÁHODA, VŠECHNO JE VLASTNĚ JEN NÁHODA.“

Miroslav Tichý ze všeho nejvíc inklinoval ke kresbě. Oblíbil si avantgardu, impresionismus, kubismus a za své vzory považoval velikány těchto slohů: Picassa, Matisse, Cézanna a další. Avšak jeho láska k malbě nevydržela věčně. V druhé polovině 50. let rezignoval a malířská plátna odložil, stejně jako před pár lety opustil tolik oblíbenou školu. Odmítl se podrobit společenským konvencím.

Přechod k fotografii však byl plynulý. Ačkoliv naposledy vystavoval v rámci výstavy Umění mladých umělců Československa kolem roku 1959, i dále vznikaly rychlé kresby. Ústředním tématem byla téměř bez výjimky žena. 

Velmi dobře vnímal okolní společenskou i kulturní situaci. A právě to se mu stalo osudným. V šedesátých letech rezignoval i jako občan… v té době vznikají pouze zmíněné kresby. Zachovalo zůstalo několik stovek. V tomto krušném období vzniklo také mezi 100 a 200 kusy olejomaleb.

„OBRAZY UŽ BYLY NAMALOVANÝ, KRESBY NAKRESLENÝ. TAK CO JSEM MĚL DĚLAT? HLEDAL JSEM NOVÉ PROSTŘEDKY. POMOCÍ FOTOGRAFIE JSEM SPATŘIL VŠECHNO NOVÉ, BYL TO NOVÝ SVĚT.“

Přechod od kreseb k fotografii byl urychlen v 70. letech. V té době byl Tichého ateliér znárodněn – v budoucnu měl sloužit potřebám výrobního družstva. Od té doby byla fotografie na pořadu dne. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám – z vyřazených spotřebičů, plechovek, pivních zátek, kusů provázků, brýlových sklíček a dalších materiálů.

Jak sám říkal, vyráběl si je pro potěchu, nikoliv z nedostatku financí, jak jsou přesvědčeni mnozí bulvární reportéři. Do těchto bizarních aprátů pořizoval 60mm filmy, které stříhal na dva pruhy. 

„VŠECHNO, CO JE, TO JE SVĚT. CO TAM BYLO TROCHU ROZEZNAT, TO JSEM OTISKL.“

Ze začátku jeho fotografické kariéry však nefotografoval pouze ženy. Na jeho fotografiích se často objevovala kyjovská zákoutí i zátiší. Postupem času ustoupily však všechny motivy, kromě žen, do pozadí. Zachycoval je na ulicích, na koupališti, zkrátka na všech oblíbených místech.

Fotografie pořizoval aparátem schovaným pod svetrem. Ve vhodném okamžiku ho odkryl a stiskl spoušť – aniž by se hledáčkem ujistil o kompozici nebo čemkoliv jiném. Tímto způsobem focení se proslavil – voyer nebo génius?

Charakteristické jsou poškrábané nebo polité snímky s nedokonalou expozicí; buď podsvětlené a nebo přesvětlené.

„ŽENA JE PRO MĚ MOTIV. NIC JINÉHO MĚ NEZAJÍMÁ. SE ŽENAMI JSEM SE NESPUSTIL. I KDYŽ VIDÍM ŽENU, KTERÁ SE MI LÍBÍ – A MOŽNÁ BYCH SE MOHL POKUSIT O NĚJAKÝ KONTAKT – UVĚDOMÍM SI, ŽE MĚ TO VLASTNĚ NEZAJÍMÁ. NAMÍSTO TOHO SI VEZMU TUŽKU A NAKRESLÍM JI. EROTIKA, TO JE STEJNĚ JENOM SEN. SVĚT, TO JE JENOM ZDÁNÍ, TO JE NAŠE ILUZE.“

Na počátku 90. let začala poptávka po práci Miroslava Tichého stoupat, a to předmě v zahraničí. Pro sousedy byl jen podivín a šmírák a mnozí si mysleli, že fotografování je pouhou zástěrkou pro jeho voyerství. Na pravou míru to uvedl až Roman Buxbaum, vlastních některých z jeho fotografií. 

Buxbaum totiž uspořádal několik výstav bez Tichého svolení. A ačkoliv ho právě on proslavil, nikdy se neměli příliš v lásce. Miroslav Tichý netoužil být slavný.  Na to se ale Buxman neptal – první samostatná výstava se uskutečnila v roce 2004 na Bienále v Seville. Následovaly další velké výstavy, například v síni Kunsthaus v Curychu, v Domě umění v Brně ale i ve Staroměstské radnici. Krom toho získal Miroslav Tichý cenu pro objev roku na festivalu fotografie v Arles. Dnes má jedna jeho fotografie cenu 10 000 EUR, v přepočtu asi 270 000 korun.

„FILOSOFIE MYSLÍ ABSTRAKTNĚ, ALE FOTOGRAFIE JE NĚCO KONKRÉTNÍHO, TO JE VJEM. OKO, TO, CO VIDÍŠ. TO MUSÍŠ MÍT V PRVNÍ ŘADĚ ŠPATNÝ APARÁT! JESTLI CHCEŠ BÝT SLAVNÝ, MUSÍŠ NĚCO DĚLAT TAK BLBĚ, ŽE TAK BLBĚ TO NA SVĚTĚ NIKDO NEUDĚLÁ! NE TAK PĚKNĚ, KRÁSNĚ VYPIPLANÝ, TO NIKOHO NEZAJÍMÁ.“

Ke sklonku života si nestříhal vlasy, nemysl se a nosil pouze jeden oděv. Když se prodřel, sešil ho provázkem nebo kusem drátku. Odmítal okolní svět. Nevystavoval malby a nedbal na peníze. Nestýkal se s lidmi, kdežto ke zvířatům měl vztak velmi vřelý. Byl vegetariánem s osobitým smyslem pro humor.

„JÁ ZVÍŘATA NEJÍM! PONĚVADŽ, PODLE MÉHO NÁZORU, ZVÍŘE JE JAKO JÁ. MÁ HLAVU, MÁ SRDCE, MÁ NOHY. JEŠTĚ BYCH K TOMU PŘIDAL, ŽE MY SE TOMU ZVÍŘETI NEMŮŽEME VYROVNAT, PROTOŽE MY SE TOMU ZVÍŘETI NEMŮŽEME VYROVNAT, PROTOŽE ČLOVĚK MÁ JENOM DVĚ NOHY A ZVÍŘE MÁ ČTYŘI! LIDI TY SUPEREXISTENCE ZABÍJEJÍ, ABY SE NAJEDLI, ALE SPRÁVNĚ BY SI ZASLOUŽILY CTIHODNÝ POHŘEB SE VŠEMI POCTAMI.“

Během jednoho soudního přelíčení se ve zprávě uvádělo, že v jeho oděvu byli nalezeny 2 vši a kuchyňský šváb – na dotaz, co k tomu může říci odpověděl jen „Povolejte je jako svědky!“ Autority si na něj nikdy nepřišli. Po roce 1989 mu bylo naznačeno, že se změnila doby a on by měl změnit svůj vzhled. Na to odpověděl, že doba se sice změnila, ale lidé zůstali stejní…

„BLÁZNI JSOU TI, KTERÝCH JE MÍŇ.“