Následující věty nejsou pouhým příběhem jedné fotografie, jak jste byli zvyklí z předcházejícího Obědu na vrcholku mrakodrapu a Afgánské dívky. Snímek umírajícího dítěte a supa v pozadí, jež čeká na svou oběť, pravděpodobně zapečetil život fotografa Kevina Cartera, člena legendárního Bang-Bang Clubu.

Bang-Bang Club

Nikdy jste neslyšeli o legendárním Bang-Bang Clubu? Skládal se ze čtyř fotografů, činných především v oblasti Jižní Afriky. Ústředním tématem se pro tyto čtyři staly důsledky apartheidu – politiky rasové segregace, která konkrétně v JAR trvala od roku 1948 až do roku 1994. V roce 1994 byl zvolen první černošský prezident Nelson Mandela a jihoafrický apartheid byl s definitivní platností odstraněn.

S klubem spolupracovala řada dalších fotografů, nicméně mezi čtyři hlavní fotografy se řadil Kevin Carter, Greg Marinovich, Ken Oosterbroek a Joao Silva. Tito čtyři se zasloužili o zdokumentování apartheidu v jeho nejposlednější, ale o nic méně kruté fázi; 1990 – 1994.

Kevin, sup, umírající děvčátko a smrt

Kevin Carter se narodil roku 1960 v Johannesburgu a stal se fotografem a žurnalistou. Krom toho byl jedním ze čtyř členů Bang-Bang Clubu, kteří se snažili poodhalit zvěrstva apartheidu veřejnosti.

V roce 1993 se vydal do Súdánu, aby zdokumentoval tamní podmínky. U jedné z vesnic narazil na dívku ležící uprostřed pole, snažíc se dostat do blízkého centra OSN. Daleko za vyhublým tělíčkem spatřil supa, čekajícího, zdali se dívka ještě kdy zvládne postavit na nohy. Carter čekal 20 minut, než se sup dostal natolik blízko, aby dotvořil Carterovu kompozici. V tu chvíli pravděpodobně ještě neví, že zachytil jeden z nejkontroverznějších snímků na světě.

Fotografii získal The New York Times, ve kterém se poprvé objevila 26. března 1993. Od té chvíle byl Carter bombardován dotazy, zdali holčička přežila a proč ji nepomohl, ale pouze vyfotografoval. Jeden z floridských deníků o Carterovi později napsal; „čekal až se sup dostatečně přiblíží a mezitím si upravoval svůj foťák, aby to utrpení dostalo správný rámec. Je jen dalším dravcem, supem na scéně.“

Pravdou zůstává, že Carter pracoval v Súdánu v době, kdy bylo všem fotožurnalistům řečeno, aby se obětí nedotýkali ze strachu před vypuknutím epidemie. Carter sám odhadoval, že během hodiny umíralo ve středisku OSN na 20 lidí, a proto nebyl případ holčičky ničím ojedinělým. A ačkoliv Carter dál vysvětloval, že supa později odehnal a holčička dokázala vstát, litoval, že neudělal víc – ačkoliv zde nebylo mnoho, co by udělat mohl.

O rok později získal Kevin Carter Pulitzerovu cenu za fotografii súdánského dítěte pozorovaného supem. Ve stejný rok spáchal sebevraždu. Dne 27. července 1994 zaparkoval své auto u pole, kde si hrával jako dítě a spáchal sebevraždu. Jeden konec hadice upevnil na výfukové potrubí, druhý pak okýnkem přímo do auta. Zemřel na otravu oxidem uhelnatým ve věku 33 let. Po sobě zanechal následující řádky:

„JE MI TO OPRAVDU, OPRAVDU LÍTO. BOLEST PŘEDČILA RADOST ZE ŽIVOTA DO TÉ MÍRY, ŽE ŽÁDNÁ RADOST NEEXISTUJE… JSEM V DEPRESI… BEZ TELEFONU… PENĚZ NA NÁJEM… PENĚZ NA PODPORU DÍTĚTE… PENĚZ NA DLUHY… PENĚŽ!!!… JSEM PRONÁSLEDOVÁN ŽIVÝMI VZPOMÍNKAMI NA ZABÍJENÍ, MRTVOLY, VZTEK A BOLEST… NA HLADOVĚJÍCÍ NEBO ZRANĚNÉ DĚTI, BEZHLAVÉ ŘÁDĚNÍ ŠÍLENCŮ, POLICIE, KATŮ… MUSÍM SE PŘIPOJIT KE KENOVI (nedávno zesnulému kolegovi Kenovi Oosterbroekovi), POKUD BUDU MÍT TO ŠTĚSTÍ.“