Nadaná fotografka Pavlína Boráková pochází z Dolní Libiny, kde má svůj ateliér. Vyhrála celou řadu fotosoutěží, mezi jinými např. první místo v soutěži „selfie“ pro časopis FootVideo z roku 2014. Dnes již má stálou klientelu spokojených zákazníků, kteří se za ní rádi vracejí. Jak se k focení dostala a co plánuje do budoucna?

Kdy jsi poprvé začala s focením a jaká témata jsi tehdy fotila?

Od malička jsem si prohlížela alba, v kterých jsem taky moc ráda dělala nepořádek, za což mě rodiče moc nechválili. Potom se mi někdy ve 14 nebo 15 letech začala líbit příroda, vnímala jsem ji jinak. Nestačilo mi kouknout se, ale zachovat si ten okamžik napořád. Proto jsem začala fotit kompaktem. Zároveň se jako další téma nabízel portrét. Kamarádky se nechávaly fotit, a postupně bylo lidí více a více. A i když mě rodiče od pořízení zrcadlovky odrazovali, nedala jsem si říct a jsem za to teď moc ráda.

Jak jsi se dostala k focení svatby?

Ze začátku jsem se do focení svateb vůbec nehrnula, měla jsem strach, že něco nestihnu vyfotit, protože přece jen, svatba je důležitý den. Známá ale sháněla fotografa na svatbu, a tak jsem do toho šla s upozorněním, že s tím žádné zkušenosti nemám. Postupně se mi svatby množily a staly se pro mě součástí mé úžasné práce. Vážím si toho, že si lidé vyberou právě mě a důvěřují mi.

Máš osobní vztah ke všem svým fotkám? Nebo je rozděluješ na ty ,,oblíbené“ a ,,komerční“?

Ke všem fotkám mám vztah osobní. Nebo spíš bych to řekla tak, že když se na jednotlivé fotky podívám, vybaví se mi ti lidé, ten den, ty zážitky. To, že jsem je mohla poznat a zachytit jim ty chvíle, které jsou pro ně důležité. Ke každé fotce, kterou mám vyfocenou, se pro mě z mého pohledu, váže nějaký zážitek, příběh.

Všimla jsem si, že fotíš také krajinu, např. podzim. Odpovídá taková fotka skutečnosti, nebo je hodně doupravovaná?

Fotky odpovídají skutečnosti. Málokdy se mi stane, že bych to při postprodukci s úpravami přepískla tak, že by to bylo nereálné. Pokud na mě ale daný okamžik zrovna působí pohádkově, snažím se to do té pohádky jemně doladit i při úpravách.

Odhalíš našim čtenářům, jaký přístroj používáš na focení?

Pracuji s Nikonem. Střídavě Nikon D810 a D600.

Co nejnáročnějšího jsi kdy vyfotila? Proč to bylo tak obtížné?

Nejnáročnějšího… Náročné je vše, co člověk za náročné pokládá. A obtížné je každé focení, aby se vše podařilo dle mých představ, přání fotografovaných. Řekla bych asi to, že náročná je celá práce fotografa, ale je důležité dát do toho vše, co člověk dokáže a hlavně srdce. Protože to je při této práci nejvíc znát, potom nad tím, jestli je něco obtížné, vlastně ani nepřemýšlí, prostě do toho jde naplno.

Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?

Za svůj největší dosavadní úspěch považuji to, že jsem do téhle práce šla a s tím spojené také chvíle, když vylezu někam do hor, vyfotím si tu krásu okolo a pak vidím, že to stálo za to a fotky mají úspěch. Pocit k nezaplacení, a hlavně maličké úspěchy, z kterých je ten jeden velký.

Jaké máš plány do budoucna? Je něco, co chceš změnit?

Když mi to vyjde a někdy na to získám odvahu, ráda bych cestovala. Nejvíc mě totiž baví focení přírody, a s tím spojená turistika. Ta je ale spíše mou zábavou ve volném čase, kterého moc není. To musím vyladit.

Měla bys tip pro naše čtenáře, kteří by rádi prorazili?

Fotit, fotit a fotit. Je to jako se vším. Čím víc člověk trénuje, učí se a věnuje tomu čas, tím líp to bude umět. Postupně na to přijde každý, kdo rád fotí a snaží se být lepší a lepší. Ale pořád je co se učit.