Rozhovory 30.12.2014
Jana Šibíka asi netřeba dlouze představovat. Reportážní fotograf, jehož fotografie se objevují v mnoha médiích v České republice i po celém světě. Za svého života podnikl přes 200 cest po celém světě, aby svébytným způsobem zaznamenal nejvýznamější údálosti 20. a 21. století. V československém Word Press Photo je držitelem více než 45 ocenění. Jan Šibík vydal dosud tři fotografické publikace: Kdyby všechny slzy světa (1997), Ďábel v nás (2001) a knihu Stories, která mapuje Šibíkovu práci v letech 2001 – 2005.
Změnil se nějak váš pohled na fotografii v době „kdy fotí každý“?
Vyvíjí se všechno, takže se vyvíjí i žánr fotografie a nyní dochází k radikálním změnám. Asi ta pro mě nejzásadnější je, že si uvědomuji, že živit se fotografií je obtížné a bude čím dál tím obtížnější. Proti tomu je paradoxně neuvěřitelný zájem o fotografii. To si myslím, že je především díky mobilní fotografii. Jde o to, že špičkové mobilní telefony už dohání kompakty a tím, že telefon má každý neustále u sebe, tak to lidi prostě baví. Takže je to vlastně takový paradox – větší zájem o fotografii a ti lidé, kteří mají pocit, že by je to mohlo jednou živit, tak to je utopie. Taková možnost tu bude pouze pro pár vyvolených jedinců.
V případě, že během několika let budou mobilní telefony zaznamenávat se stejnou kvalitou jako zrcadlovky…. Odloložil byste zrcadlovku jako kdysi analogový fotoaparát?
Technicky nemůže nikdy dospět foťák v mobilu na úroveň zrcadlovky, protože by se tam nevešel čip a objektiv. Mobilní telefony likvidují trh s kompakty ale na zrcadlovky nedosháhnou. Focení mobilem se ale stává svébytným žánrem, samostatná větěv fotografie. Americký Times udělá obálku z mobilní fotografie, do neproslulejší agentury Magnum Photos přijali fotografa, který fotí jenom mobilem a v některých válkách špičkový fotoreportéři používají taky mobil. Tím se focení mobilem „zlegalizovalo“ a není už to jen záliba nebo dočasný trend. Myslím si, že mobilní fotografie se už stala samostaným, svébytným žánrem.
Fotografové říkají, že fotografii nejprve nosí v hlavě a pak teprve nastane situace, kdy ji vyfotí, je to i Váš případ?
To ne, můj postup je jiný. Snažím se zajímavé momenty a zajímavý úhel záběru uvidět a vyfotografovat. Před každým fotografováním se můžete připravit. Můžete přemýšlet o tom, jaký typ fotografie tam uděláte, jak to pojmete. Fotografování je hodně o přemýšlení. Přemýšlení před, během i po fotografování. Když máte najednou velké množství snímků, tak jedna z nových věcí pro fotografa (oproti analogové fotografii) je umět vybrat tu správnou. Když Facebook zahltíte stovkami fotek, tak si to ani nikdo neprohlédne. U reportážní fotky to ale není tak, že si vše dopředu vymyslíte a namalujete. To mohu udělat, když fotím portrét. Pak si vzpomenu, že mě zaujala někde zeď nebo rozbořený dům. A vím, že když si to sedne i s povahou portrétovaného, tak to bude prostě fungovat. Postavím si ho i na konktértní místo, kde kompozice bude fungovat. Já ale z 95% dělám reportážní fotografii a tu připravit nikdy nemůžete. Mohou se sice opakovat podobná situace ale nikdy to nebude to samé. V případě, že u stejného okamžiku bude deset fotografů ze stejného místa fotit podobnou věc, tak už jenom to, že jsou od sebe po půl metru, tak už jenom ten úhel zapříčíní to, že fotografie bude podobná ale nebude stejná.
Vím, že fotíte na Canon, nelákal Vás někdy přechod na jinou značku?
Mě je to jedno. Vím, že spousta lidí na internetu řeší jestli Canon nebo Nikon a já čím dál tím víc zjištuji, že není důležité čím ale jak. Mám nakoupené drahé světelné objektivy, a není důvod abych to celé měnil. Proto zůstávám u Canonu. Mám Mark II a Mark III a sám jsem překvapený, protože Marka II mám 5-6 let, má určitě přes půl milionu cyklů a stále fotí perfektně. Přitom je jeho udávaná životnost jen 150 000. Považuji 5D Mark II a III za špičkové modely a určitě u nich nějakou dobu ještě vydržím.
A co mobilní fotografie?
Ze začátku jsem si myslel, že to bude jen taková zábava, kratochvíle. Fotil jsem mobilem „kýče“ které bych se styděl fotit zrcadlovkou ale v poměrně krátké době jsem tento přístup změnil. Abych ale tyto dva světy odlišil, tak zrcadlovkou fotím barevně a formát 2:3 a u mobilu používám čtvercový formát a černobíle. Používám aplikaci Hipstamatic s nastavením objektivu na JohnS a filmu AO BW. Také mě fascinuje, že na Instagramu mám spoustu světových fotografů, kteří někdy po mobilu sáhnou a jejich fotky jsou excelentní. Nedokonalým iPhonem, který se špatně ovládá, je pomalý, náhled je špatně vidět ale jejich fotky jsou obsahově skvělé. Také jsem zjistil, že i když fotoparáty v mobilních telefonech nemají data na tisk ve formátu 30×30 cm, tak nazvětšovat na tento formát je možné. To můžete vystavovat nebo z něj udělat z něj knihu. Takže technické parametry iPhonu vás nediskvalifikují z využití, které je pro fotografa nesmírně důležité. Možnosti vystavovat nebo publikovat. I přesto je to pro mě jen doplněk. Letos jsem byl 4x na Ukrajině, fotil mega hurikán na Filipínách nebo slepé děti v Barmě. Tam jsem na mobil nesáhnul. Nedaří se mi totiž kombinovat – fotit na mobil a zrcadlovku zároveň. Mám zde totiž takový psychický blok. Mám pocit, že by mi mohl uniknout nějaký moment, když mám v ruce mobil a ne zrcadlovku. Takže důležité věci fotím zrcadlovkou. V Praze, když mám pár hodin volného času tak fotím mobilem. Při focení mobilem používám speciální výměné objetivy pro iphone SCHNEIDER iPro Series 2 Trio Kit.
Rozlišujete focení mobilem a zrcadlovkou podle oblasti. Jsou přeci místa, kde může být focení zrcadlovkou až moc nápadné…
To byl vlastně i důvod, proč jsem mobilní fotografii zkusil. Asi před dvěma lety v Reflexu jsem měl udělat reportáž o tržšišti Kolbenka. To je takové sociální tržiště balkánského stylu. S foťákem mě tam ale ochranka nepustila. Přes bránu jsem ale viděl, jak tam někdo fotí mobilem. Příští týden jsem se tedy na místo vrátil jen s mobilem a to nikomu nevadilo. Takže na místě, kde nebylo focení zrcadlovkou možné použil jsem mobil. Nejpřekvapivější na tom je, že jsme toho poté udělali čtyřstranu v Reflexu. Dokonce jsme udělali dvoustránkovou fotku. Z fotek z iPhone 4s. Šokující je, že plno lidí nepoznalo, že to bylo focené mobilem. Dokonce ani někteří fotografové nepoznali, že to je focené mobilem. Po této zkušenosti jsem si řekl, že i mobilem to je technicky možné.
Zajímáte se o technické novinky na poli fotografie, nebo je pro Vás fotoaparát jenom prostředek?
Když kdysi vyšel nový Canon 5D Mark III, tak jsem ho koupil a měl to nejlepší technické vybavení, které bylo na trhu. Poté, co jsem odešel před rokem z Reflexu, tak to je jediný zdroj obživy a každou koupi zvažuji. Jestli mi to přinese nejenom radost z otevření krabičky s novým fotoaparátem. Mě to musí přinést také zisk. Před několika dny jsem zakoupil Fujifilm X-E2. Vyrábí k němu objektivy 23 mm f/1.4 ale protože má menší čip, po přepočtu x1,5 dostante brilatně ostrých 35mm. Je to malinký nenápadný a tichý foťáček, což je pochopitelně pro reportážního fotografa mnohem lepší. Rozhodně jej mohu doporučit. S Fujifilmem X-E2 fotí také Viktor Brainer, což je skvělý slovenský fotograf, který žije v Itálii. Ten je z něho tak nadšený, že odložil Canony, protože ho nebaví se s tím tahat. Můj sen je Leica M9 ale 200 tis. Za něj nechci dávat.
Prodáváte fotografie také do fotobank?
Pro reportážního fotografa to je nerentabilní. Agentury pár minut poté, co se něco stane tak chrlí desíky fotek na velice slušné úrovni. Takže abyste skutečně s něčím uspěli a prodali, tak musíte mít něco výjmečného. Dostal jsem se například 2x do Severní Koreii, což je pro novináře velice obtížné. Tím, že jsem jel vlakem, a fotil z okna, tak jsem si dovoli fotit věci, které bych si jinak vůbec nedovolil. Okamžitě by mi zabavili foťák a mě zavřeli. Vlak vždycky ujel. Snímky byly tak výjmečné, že je koupil německý Stern na desetistranu. Takže když mám takhle výjmečnou věc, tak ji nábídnu těm největším agenturám a časopisům. Takové věci ale vyfotíte jen pártkát za život. Třeba fotek z Ukrajiny je statisíce, takže je spíš lepší nabízet reportáž jako celek.
Má smysl se stát reportážním fotografem za účelem zisku?
To je úplně naivní představa. Realita je taková, že já i přesto, že fotím 25 let a jsem poměrně známý, tak když jedu fotit třeba na východní Ukrajinu, cesta výjde na 30 000 Kč. Reportáž jsem potom prodal do Víkendu hospodářských novin a za 6-ti stránkovou reportáž jsem dostal 8 000 Kč. Reflex dá za 6-ti stránkovou reportáž 10 000 Kč. Rozumíte? Jste 2/3 v mínusu. Abych mohl na takové cesty jezdit, pořádám workshopy. Na focení zrcadlovkou i mobilem, besedy, fotím svatby.
Známí fotografové ve světě – Amerika, Británie a Německo – se už neživí zakázkami od velkých časopisů a agentur ale worshopy.
Také pořádáte workshopy?
Ano, nejdéle dělám jednodenní, 10-ti hodinový worshop focení zrcadlovkou na ulici, který je velmi úspěšný. Už mám za sebou 44 těchto worshopů, kde je 10 – 12 lidí. Letos jsem začal poprvé dělat také „Fotíme mobilem“. Nejradši bych dělal ale týdení, zahraniční workshopy jako dělá třeba Peter Turnley. On má ovšem za týdení worshop cenu 4 500 dolarů. V Čechách, i když jsem udělal podobný za 2000 dolarů, tak se přihlásí málo lidí… Zatím jsem tedy měl jen dva – jeden v Istambulu a druhý v Budapešti. Příští rok chci vypsat workshopy na Barmu, Bangok nebo Čína. Uvidíme. Snažím se účastníkům workshopu předat vše, co reportážní fotograf potřebuje. Od přístupu k lidem, jak fotit, jak vybrat správné fotky a jak udělat správně soubor fotografií. Tak aby byl zajímavý.
Workshopy Jana Šibíka naleznete ZDE
Snažíte se předjímat události? Když máte tušení, že někde něco vypukne, už si balíte?
Průběžně sleduji, co se děje na celém světě. Fotím ale věci, které se nedají připravit, věci, které se prostě stanou. Proto je zde obrovská míra improvizace. Samozřejmě vím, že když jedu třeba do Barmy, tak nejprve se snažím najít nějaké zajímavé téma. V Reuters jsem viděl fotku slepých dětí. Snažil jsem se tedy vygooglovat, kde přesně se v hlavním městě nachází. Pak nastává etapa získávání povolení. Oni odpoví třeba až na pátý mail. Povolení je zásadní. Po příjezdu jsem chodil každý den, celý týden za dětma a odpoledne fotil ve městě. Pokud se zaměříte na jednu věc, máte mnohem větší šanci zaujmout, než když budete fotit všechno.
Jak významně se liší informace, které se dostávají do ČR z médií od reality?
Částečně. Ale nemyslím, že by to novináři záměrně zkreslovali… Pokud tedy nejsou z Ruska. Je to dáno spíš tím, že novinářů je čím dál tím méně a zprávy se přebírají. Když někdo zprávu špatně pochopí a něco tam připíše, tak už se řetězově začne posouvat realita. Není to záměrné, jak si plno lidí myslí.
Hledáte si ve válečných oblastech spojence? Pohybujete se sám nebo s jinými fotografy?
Mít spojence je ideální. Člověk, který zná místní prostředí vám hodně pomůže, když potřebujete něco dohodnout. Zná mentalitu místních lidí. Takže toho využívám. Ale to samozřejmě také zvyšuje náklady na cestu, protože nikdo nebude dělat průvodce zadarmo.
Změnilo se nějak to, co prožíváte před odjezdem do nebezpečné oblasti?
Ze začátku jsem byl hodně nervózní. Se zvyšujícím počtem cest jsem se ale v některých věcech zklidnil, protože už dokážu lépe odhadnout, co mě čeká, když pojedu na zemětřesení na Haiti, do Iráku nebo na supertajfun na Filipíny. Protože jsem už podobné věci zažil. Když jedete fotit druhé, třetí zemětřesení, tak víc odhadnete, co se bude dít. Co nás znervóznuje? Nevědomost. Když zažíváme něco poprvé. O to více, když je to jiná země a jiné náboženství. Pokaždé jsou ale nové problémy. Celkově se ale dá říct, že zkušenostmi se člověk zklidňuje, je schopen lépe odhadnou jesli si vzít neprůstřelnou vestu, spacák a další.
Zažil jste nespočet významný údálostí v dějinách různých národů. „Děj je stále stejný, jen se mění kulisy a herci… “ Souhlasíte s tím?
Věci se opakují pouze obecně. Opakuje se to, že tam bude nějaké bezpráví, že budou ranění, že tam bude střelba a další. Samotné situace jsou ale jiné. Záleží, jestli se to stane v Africe, v Asii, Americe. Záleží také jaké mají zbraně, jestli přepadávají, jestli novináře berou jako spojence nebo jako lidi, které chtějí zajmout za účelem výukupného, nebo jim rovnou uříznout hlavu.
Komentáře
Autor článku
Filip Obr
Autor článku je Filip Obr contributor New Yorské fotobanky Shutterstock. Jeho webové stránky jsou interiérový fotograf