Neuplynul ani týden a rázem jsme u nového článku o dalším českém fotografovi, který svými snímky dobyl svět. Minulý týden jsme začali celosvětově známým pojmem: Františkem Drtikolem. Tento týden budeme pokračovat nemenším foto-géniem: Josefem Sudkem, který jako jeden z mnoha dokázal, že Češi jsou národem fotografů.

„PŮVAB VŠEHO JE V ZÁHADNOSTI.“

Neradostné mládí

Josef Sudek se narodil Václavovi a Johanně Sudkovým v roce 1896 v Kolíně. Bohužel pouhé 3 roky po jeho narození zemřel Václav Sudek na zápal plic. Avšak zanechal svému synovi ty nejlepší předpoklady k tomu, aby se stal úspěšným umělcem – otec Josefa Sudka se totiž živil jako malíř a dekoratér.

První bližší setkání s fotoaparátem proběhlo v době, kdy se učil na knihaře u Františka Jermanna v Praze. Toto setkání by se dalo považovat za osudové, protože fotografování poté provázelo Sudka celý život, i po tragických událostech, které následovaly.

Hned po vyučení získal pracovní místo jako knihař v Nymburku, psal se rok 1913. O 2 roky později se začalo schylovat k První světové válce; nebo jak se ji tehdy říkalo: Velké válce. Josef Sudek do ní bez váhání narukoval. Ani během svého působení v armádě však na fotografování nezanevřel. Během vojny se setkával s dalšími nadšenými fotoamatéry. Zásah osudu tomu tak chtěl, že v květnu 1916 přišel Josef Sudek na italské frontě o pravou paži, na vině byl granát…

Poválečná Invalidovna

Po válce žil Sudek na pražské Invalidovně. Odtud také pochází jeden z jeho prvních známějších cyklů: Z Invalidovny. Kromě okolí svého pražského bytu pravidelně navštěvoval i Kolín, kde se seznámil s Jaromírem Funkem a přilnul k fotografování krajiny kolem Labe. Právě za fotky krajin si vysloužil 1. cenu Českého klubu fotografů amatérů.

V této době byli zdrojem Sudkovy inspirace snímky Drahomíra J. Růžičky, Alfreda Stieglitze nebo Clarence H. Whitea. A tak, inspirován těmito slavnými fotografy, jal se Josef Sudek studovat obor fotografie na Státní grafické škole. Hlavními náměty v jeho fotografiích jsou krajina, zátiší a portréty, vše v Sudkově originálním pojetí.

„DÁM HODNĚ NA INSTINKT. ČLOVĚK HO NIKDY NESMÍ OTUPIT TÍM, ŽE BY CHTĚL VĚDĚT VŠECHNO. I KDYBY SE MU TO NAKRÁSNĚ POVEDLO, ZTRATÍ INSTINKT A BUDE JENOM VŠECHNO VĚDĚT.“

Česká fotografická společnost

V Českém klubu fotografů amatérů Josef Sudek moc dlouho nepobyl. Mohly za to především generační rozpory. Proto se 4. prosince roku 1924 rozhodl se svým přítelem Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem založit Českou fotografickou společnost.

„V ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFII HRAJE SVĚTLO A STÍN. JAKÉ BUDOU ZÁKONITOSTI V TÉ BAREVNÉ, TO JÁ ZATÍM NEVÍM. A TAKY NEVÍM, JESTLI SE K TOMU NĚKDY DOSTANU. TY ZÁKONY VŠAK BUDOU JINÝ. ALE V ČERNOBÍLÝ FOTOGRAFII, V TÉ NUANCI, KTERÁ SE ODEHRÁVÁ MEZI NEJVĚTŠÍM STÍNEM A NEJVĚTŠÍM SVĚTLEM, TO MŮŽE BÝT I BEZ SLUNCE. HLAVNĚ, ABY SE TAM, JAK V TOM SVĚTLE, TAK V TOM STÍNU, NĚCO ODEHRÁVALO! S TÍM MUSÍTE POČÍTAT. TO JE VLASTNĚ TAKOVÉ TO KOUZLO ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE. VONA TŘEBA ZDÁNLIVĚ EFEKTNÍ NEBUDE, ALE POŘÁD VÁS K NÍ BUDE NĚCO PŘITAHOVAT!“

Přítomen Prahou

Za přelom v kariéře považoval sám Josef Sudek fotografování dostavby chrámu svatého Víta mezi lety 1927 a 1928. Za vše mluví jeho známý citát Tam to začalo, tam jsem zažil zjevení. Tento zážitek ho ovlivnil až do té míry, že k 10. výročí založení republiky vydal album, který obsahovalo 15 fotografií s názvem Svatý Vít právě z této dostavby.

Následovala fotografie portrétní, reportážní a reklamní. Spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce i časopisem Pestrý týden. Stal se vyhledávaným odborníkem na tisk, architekturu i již zmiňované portréty a svoji živnost inzeroval takto: uměleckou fotografii a vše, co chcete, denně 10-18, neděle 10-13.

Válka

Před druhou světovou válkou se Josef Sudek věnoval žánrově tisku, bromolejotisku a uhlotisku, v jeho fotografiích byla patrná měkká světelná kresba, krajiny zobrazoval v romantickém duchu a přechodně objevoval nové motiny prostřednictvím rozostřených námětů. Poté, co vypukla druhá světová válka, jeho tvorba se proměnila: ztratil komerční zakázky a věnoval se naplno umělecké tvorbě, při které používal velkoformátové deskové kamery.

Poválečné časy

Po válce inklinoval k malířským zátiším, jmenovitě k těm od Josefa Navrátila – ovlivnila jeho fotografování kolínské krajiny, a proto i cyklus, který vytvořil roku 1954, nazval Zátiší podle Navrátila.

V 70. letech se Sudkova tvorba uzavřela, pořizoval už pouze nové kontakty ze svých starších negativů. V roce 1976 uspořádal tři souborné výstavy v Praze, Brně a Cáchách. Josef Sudek skonal 15. zaří téhož roku, osudovou se mu stala rakovina. Po jeho smrti věnovala jeho žena jeho dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a dalším uměleckým institucím. Nekrolog Josefa Sudka pocházel z pera budoucího laureáta Nobelovy ceny: Jaroslava Seiferta.

„EFEKTNÍ SVĚTLO DĚLÁ HODNĚ. ALE NEMUSÍ TO BÝT JEN EFEKTNÍ SVĚTLO. KOUKEJTE, SLOVO EFEKT SE POUŽÍVÁ DOST POVRCHNĚ. MYSLÍ SE, ŽE TAM MUSÍ BÝT TY KONTRASTY. TO NENÍ PRAVDA! EFEKTEM MŮŽE BÝT I NEEFEKTNÍ SVĚTLO! MŮŽE SE ZDÁT, ŽE TO SVĚTLO VŮBEC NEMÁ, A BUDE TO EFEKT! ONO SE VÁM TO UKÁŽE.“