Krásné a milé povídání si pro vás tentokrát připravila fotografka z Dobřichovic, maminka tříletého syna, známá především pro černobílé snímky nabité emocemi. Její jméno je Petra Klačková. Sama o sobě říká, že je požitkářka, milovnice hudby a nadšená cestovatelka. I z rozhovoru je patrné, že zkrátka ví, jak si užívat života. Proto si i vy užijte následujících řádků o současné práci této nadané fotografky.

Jak byste nejlépe představila sama sebe a svoji fotografickou tvorbu?

Jsem portrétní fotografka, samouk. Nejraději fotím portréty žen, rodin a umělců. Oslovují mě převážně ženy, které nemají mnoho zkušeností s fotografováním. Zajímá je, jak je zachytím. Anebo ženy, které pracují na novém projektu a potřebují fotografie do portfolia… Dále mě velmi baví zachycovat vztahy, city – lásku jako takovou. Jednou za čas fotografuji i módní kampaň. Do svého portfolia bych ráda více zahrnula i muže.

Původně pocházím z malého města ze severozápadních Čech, v současnosti ale bydlím v Dobřichovicích u Prahy, kde také často fotografuji. Zde vychovávám svého tříletého syna. 🙂 Jsem velká požitkářka, ráda si pochutnám na dobrém jídle a poslechnu si pěknou muziku. Další mojí velkou vášní je cestování. Více informací naleznete na mém webu.

Při první návštěvě vašich stránek mě nejvíc zaujal citát, který je sice celosvětové známý, avšak v kombinaci s vašimi fotografiemi působí naprosto akurátně. „Oči jsou oknem do duše.“ Jak důležité pro vás jsou oči modelky?

Děkuji. Oči modelky jsou totiž naprosto stěžejní. Člověk se musí přestat řešit a bát – krom toho je nutné, aby nad sebou tak trochu ztratil kontrolu a ukázal mi své pravé já. Poté může být velmi mile překvapen z fotografií, které vzniknou.

Ozývá se vám většina děvčat sama od sebe nebo se stane, že nějakou i sama oslovíte?

Většina modelek se ozývá sama. Pár slečen mám i v záloze. Občas vycítím možnost dobré spolupráce, a tehdy se stane, že slečnu oslovím sama. Problémem je spíš najít na fotografování čas a prostor, přeci jen trávím zatím většinu času se svým synem.

Jak jste se vůbec k fotografování dostala?

K fotografování jsem se dostala ve chvílí, kdy jsem si uvědomila, že už dlouhou dobu dělám něco, co mě vůbec nenaplňuje a nudí. Byla jsem přesvědčena, že zkrátka musím dělat jen to, na co mám vzdělání. Vystřídala hodně firem. Když už mi ale i tehdejší šéf – náměstek nejmenovaného ministerstva, taktně řekl, jestli bych neměla více tvořit (vyhodit mě nejspíš nechtěl, ale nebylo to prostě ono :-)), zase mě o krok posunul. V té době jsme se s kamarádkou nechaly z hecu vyfotit pár fotografy. Měla jsem možnost sledovat různé fotografické styly. Inspirace přišla, když jsem dělala určitý čas múzu fotografovi Davidovi Skoumalovi. Žasla jsem nad jeho schopností rozpoznat a vidět to správné světlo… a nad jeho přístupem ke mně jako modelce.

Pak padla vláda a já věděla, že budu muset riskovat a udělat krok do neznáma. Nezbývalo mi než věřit, že potkám ty správné lidi… a taky jsem je potkala. Krůček po krůčku se blížila ke snu živit se fotografováním.

Máte fotografické vzory, jejichž práce vás inspiruje?

Jasný vzor byl již výše zmiňovaný David Skoumal. Dále František Drtikol. Ze zahraničních je to Peter Linbergh, Jock Sturges, Jan Scholz a další…

Máte svůj oblíbený snímek?

Asi nemám vyloženě jeden oblíbený snímek. Záleží na náladě. Momentálně mě napadá fotografie Terezy, focená v kavárně v Berouně. To je jedna z naprosto spontánních akcí, kdy jde člověk na procházku, potká kavárnu, dá si čaj a najednou vidí, že by mohl vylézt ven a zachytit ji. Je už přes 5 let stará.

Co považujete během své dosavadní foto-kariéry za nevětší úspěch? 🙂

Největší úspěch je pro mě vidět více a více klientek, které se mi mění před očima/objektivem. Ženy, které se nikdy nefotily, překonávající ostych. Vloží ve mě důvěru a uvolní se, začnou si fotografování užívat. Často tak nastartují větší lásku sama k sobě a pro mě je ctí být součástí téhle proměny. Někdy mohu mluvit i o oboustranné terapii. Vnímám tento druh fotografování jako určité poslání. Jsem přesvědčena, že každý má v sobě vnitřní světlo, které je potřeba více ukázat.

„Věřím, že nikoho v životě nepotkáváme náhodně.“

 

Fotíte převážně v Čechách. Už jste za fotografií vycestovala i do zahraničí?

Fotím převážně v ČR. Jezdívala jsem i na Slovensko . Ještě v těhotenství jsem dostala nabídku fotografovat jednu příjemnou klientku a její kamarádky v Bretani ve Francii. Tam jsem vždy chtěla jet, takže jsem dlouho nepřemýšlela. Momentálně nevyjíždím i kvůli ještě malému synovi.

Občas ale vyjedou mé fotografie za účelem zahraniční výstavy. 🙂

Máte vytyčený nějaký svůj cíl?

To je pro mě zatím nejtěžší otázka. Baví mě druh fotografování, o kterém jsem psala výše, ale určitě bych ráda fotografovala zajímavé osobnosti naší umělecké scény. Dále fotografie obálek knih a časopisů. Rozšířit si obzory a ještě více se dostat do povědomí. Doteď jsem byla i trochu záměrně nenápadná.

Možná je čas dát o sobě trochu vědět.

Jaké jsou plány pro rok 2016?

Zharmonizovat pracovní a soukromý život. Žít v souladu se sebou a nepodtrhovat pověst uhoněné nervozní svobodné matky. Chtěla bych dosáhnout stavu, kdy budu mít dostatek finančních prostředků, zajímavých zakázek a prostor na rodinu a odpočinek.

Na konci každého rozhovoru dává zpravidla fotograf našim čtenářům tip jak fotit – jaký by byl ten Váš? 🙂

Pokud je už člověk ve fázi, kdy ví, že fotografování bude nedílnou součástí jeho života v podobě podnikání, je dobré si postupným zkoušením najít sobě nejbližší směr a tomu se věnovat. Nefotit za každou cenu vše od produktu přes architekturu a portrét. Každý je dobrý na něco jiného. Pak si Vás lidé více zapamatují.

A snažit se fotit srdcem a vlastní intuicí. Nic není více.