Její fotografie dýchají; nikoliv ve smyslu běžné a otřepané fráze. Jsou naplněny přírodou, životem, vzduchem i city. Zvířata se na snímcích, které tvoří, vyskytují ve stejné míře jako osoby, které fotografuje. Představují čirou fantazii, nádherné barevné světy. A právě jejich autorka – Jana Pechlátová – nám o nich řekla víc.

Mohla byste na úvod trochu představit jak sebe tak svoji fotografickou tvorbu?

Asi nejrychleji a nejsnáze člověk získá představu o tom, kým jsem, právě když si prohlédne, přečte mou tvorbu. Vlastní svět, plný zvířat, přírody a dobrodružství. Menším problémem je občasná absence schopnosti rozlišit realitu, ale naštěstí se mi kousek od Dvora Králové nad Labem podařilo najít místo pro celou mou smečku kde se tímto rozdělováním nemusím trápit. A možná právě proto jsou mé fotografie trochu odlišné v zachycení příběhu, než je běžné. Vidím a dokáži prožít celý příběh, který vedl k okamžiku, jež zachytím jako fotografii.

Dovolím si říct, že největší popularity jste získala díky Příběhům ze zemí Altairu. Řekla byste nám něco bližšího o tomto projektu?

Země Altairu je můj první ucelený projekt, za který bych se postavila. A poprvé v životě mohu říct, že je to opravdu „Moje“ a dala jsem do toho vše. K některým fotografiím mám dokonce podobný vztah jako ke svému tetování- byl zapsán kus mé cesty, zlom, na který se nezapomíná… Ale najednou hmatatelný. Každá fotografie začala pocitem, dokázala jsem o jejich příběhu vyprávět třeba hodinu kamarádům na kafi. Pak to dozrálo a fotografování a psaní příběhu už šlo téměř samo.

Každý se může stát příběhem ze země Altairu – jak to popisujete na svých stránkách. Fotíte krom jiného i portréty na objednávku. Znamená to tedy, že jste si modelky vybírala sama anebo jste kalendář sestavila z „objednávkových“ fotografií?

Altair, sám o sobě, je čistě můj. Takže se jede podle mých pravidel a modelek se na nic neptám, tudíž si je raději vybírám sama a jsou seznámeny dobře s tím, že se mi „propujčují“ k zachycení mě samotné. Což se ale neshoduje s mou filosofií fotografování portrétů. Takže Altair je pro zákazníky pouze ukázkou, co vše je možné. Mým hlavním cílem je nafotit zákazníkovi jeho vlastní střípek z Altairu, proto se vždy před focením ptám, co konkrétně chceme vyjádřit, povídáme si o životě a já zjišťuji, jakým směrem se společně vydat.

Co vám tolik učarovalo na fantasy portrétech?

Nejde tolik o fantasy, nejsou v tom žádná velká kouzla, jde spíše o nezařaditelný svět, dobu.

Chystáte se v tomto roce ke svému dalšímu projektu nebo se po Altairu věnujete více zakázkám?

Altair nechám odpočinout, protože ho v reálném světě nyní budujeme a veškerý volný čas trávím tam. Průběžně ale pracuji na projektu Cesta, který je o cestě ženy za sebeláskou a sebepřijetím. Nepospíchám na to, nevím, kam až tento projekt povede. Beru ho spíše jako malou pomoc a berli v současném hektickém životě.

Fotografovala jste odjakživa portréty nebo jste začínala na klasických krajinkách, kytičkách…? 🙂

Ha! Takže… Měla jsem psa a s tím jsem chodila na procházky… Takže takhle přesně vypadaly moje fotografie. Když mi byl pes málo, ke kytičkám, potůčkům a vyvráceným pařezům se přidal kůň. Myslím, že takhle snad začínal každý. Každý, kdo je v začátcích bezdětný. 😀

Přivedla vás k focení konkrétní osoba nebo jste se k němu propracovala sama?

První foťák jsem si půjčovala od taťky, ale jinak jsem si k fotografii našla cestu spíše sama.

Jaké fotografy z české nebo celosvětové scény obdivujete?

Se mnou je to těžké. Jsem trochu ignorant co se celého dění ve světě týká a vlastně ani moc fotografů neznám, úžasný je ale v dnešní době facebook, kde sem tam narazím na nějakého zajímavého autora. Obdivuju každého, kdo umí s jednoduchostí vystihnout emoci, ke které já si zatím musím pomáhat (např. spoluprací se zvířaty). Z českých jmen jsem si ale na dva vzpomněla, můj obrovský obdiv má Martin Faltejsek a Martin Stranka.

Máte svoji oblíbenou fotografii?

Ano. Ale vždy jen chvíli. Z Altairu je to pro mě Démonova píseň (snímek se srnečkem, pozn. red.) a Návrat (snímek bojovnice a bojovníka v záhlaví článku, pozn. red.), nejde tedy ale jen o fotografii, ale celý příběh.

Na vašich fotografiích jsou často vidět modelky a modelové se zvířaty, a to i s těmi divokými. Jak se s nimi pracuje?

Celý život se pohybuji mezi zvířaty a tak je každé fotografování přizpůsobeno hlavně jim. Modelky běhají podle toho, jak zvíře píská, a já s ní. A co se divokých zvířat týká, nejtěžší spolupráce je s mými koňmi. Kam se hrabou lišáci nebo srneček. Stydím se, ale je to tak! Říkejme ale, že je to tím, že jsou osobnosti, jistě ne tím, že jsou rozmazlení!

Kdybyste měla čtenářům věnovat jeden jediný tip jak fotit – jak by zněl?

Jako správný asociál a počítačový antitalent jsem se rozhodla udělat blog. Povídání o tom, co je pro mě při fotografování důležité, a vlastně o všem, co by mohlo podobně smýšlejícím pomoci při jejich tvorbě. Během pár týdnů bych ho ráda vypustila do světa.