Magda Martinková alias Bobinie je mladá a talentovaná fotografka, kterou zná veřejnost především díky neokoukanému pojetí fashion fotografie. V následujícím rozhovoru se rozpovídala o svých začátcích, vztahu k postprodukci i o tom, co ji v roce 2016 čeká. Přejeme příjemné počtení!

Mnoho lidí tě zná z facebooku pod přezdívkou Bobinie. Jak vůbec vznikla?

Hodně lidí se mne na to ptá. První, co je napadne, je odvození od bobku. 😀 Ale ne, opravdu jsem se v dětství nepokakávala. Přezdívka vznikla sama od sebe, bez důvodu. Když jsem byla ještě na základní škole, můj nevlastní otec mi říkal Bobo, spolužáci ze třídy to slyšeli a od té doby mi tak také říkali. Jednu dobu, když bylo ještě „líbímseti“ a já se hodně věnovala tancování, tak mne hodně lidí znalo jen jako Bobinu, a skoro nikdo neznal moje jméno a příjmení. Takže řekněme, že naopak díky facebooku, kde je uvedeno i jméno a příjemní, mne pod ním lidé začínají znát.

Jak dlouho se věnuješ profesionálnímu focení?

Na tohle se špatně odpovídá, protože není nikde napsáno, kde se přelomí hranice mezi amatérem a profesionálem. Fotila jsem od mala, od chvíle, kdy jsem dostala svůj první kompakt – to mi bylo myslím 11 let. Pak jsem si chvíli hrála i na modelku – ale opravdu jen hrála. Myslím, že naplno jsem se do toho pustila před 6ti lety, kdy jsem si koupila Canon 50D a od té doby, dá se říct, se focení věnuji profesionálně.

Takže fotografování převálcovalo i tanec?

S tancováním jsem přestala asi před dvěma roky. Nebylo to jen kvůli focení. Jak člověk dospívá, mění se mu priority. A celkově toho bylo hodně – škola, tanec, focení, osobní život. Já se ráda věnuji spíše méně věcem, ale naplno. Ačkoliv moje maminka si to nemyslí. 🙂 Takže postupně jsem musela opustit tanec, a pak i školu.

Na čem v současné době pracuješ?

Loni jsem se konečně zase začala věnovat tomu, co miluji, a to svojí vlastní tvorbě – ne jen komerčním projektům. Snažím se vrátit ke kořenům fotografie, tedy žádné montáže, ale focení všeho tak jak je, což v této době moc fotografů nedělá. Je to finančně náročnější než montáž. Třeba v projektu Woodoo Dolls jsem si objednávala kaskadéry, aby mi zapálili oheň, a první věc co mi do telefonu řekli, byla – dodělejte si to v photoshopu, to budete mít levnější. A proto svoje projekty realizuji se svým týmem tak, že na nich nechci nic dodělávat postprodukčně.

Poslední dobou mi přijde, že se líhnou spíše grafici, než fotografové. Takže moje projekty Woodoo Dolls a Fuck The Colours jsou udělány přesně tímto způsobem.

Takže photoshop ve svých fotografiích vůbec nepoužíváš?

Samozřejmě, že používám. Nedovedu si představit, že bych tento program nepoužívala. Ale je rozdíl mezi technickou retuší a montáží. V photohopu si můžete vytvořit všechno, pokud to umíte. Ale mě právě baví kouzlo toho chystání, vytváření – ta práce, která za tím je. Jsem strašný detailista, což je někdy docela otravná vlastnost. Řekla bych tedy, že jsem spíš umělec než fotograf – jak si mnoho lidí myslí – zmáčknout ten čudlík umí přece každý.

Analog nebo digitál? A v čem vězí podle tebe výhody a nevýhody obojího?

Miluji analog, polaroid, všechno staré – má to nádherné kouzlo. Mám doma sbírku několika polaroidů a Prakticu MTL 5. Ráda kombinuji analogové objektivy s novými těly. Zda má něco výhodu či nevýhodu se říct nedá, záleží, co se fotí a co preferuje zákazník či fotograf.

Co považuješ za svůj dosavadní životní úspěch?

To, že dělám, co mě baví. Nikdy jsem si nemyslela, že mě focení bude živit, a samozřejmě jsem měla i krizi. Kolikrát jsem s tím chtěla seknout, ale to se stává každému. Ale upřímně si teď nedokážu představit, že bych dělala něco jiného.

Ono se to pořád formuje. Jeli jsme na tour s našim vlastním projektem – Plastik Tejp Show, pak jsem rozjela FOTOKOUTKY, teď si zase ujíždím na svých foto-projektech. Pořád je toho tolik, co se dá dělat. Těším se, co přijde dál.

Čeho dalšího bys chtěla v oboru fotografie dosáhnout?

Celkově se posouvat, jak technicky, tak umělecky. Poznat zase další skvělé a šikovné lidi. Baví mě tvorba fantasy fotografií spojených s fashion. Baví mě vymýšlet extrémy a ty do fotky reálně dodávat. A když mi někdo řekne, že něco nejde, tak to je vždy impuls k tomu, abych dokázala, že to půjde!

Máš fotografii, která je tvým největším „fotografickým extrémem“?

Asi je to vždycky ta aktuální a nejnovější, takže ta, kterou můžete vidět na úvodu – projekt Woodoo Dolls a fotografie s názvem „WOMANIZER“.

Jsi především portrétní, módní fotografkou – odbočila si někdy od těchto témat?

Krajinky ani kytičky mě fotit nebaví, ale obdivuji ty, kteří to opravdu umí! Často odbočuji – projekty nebo něčím, co mě zajímá, ale vždy je to nějak spojené s fotografováním. Teď, dá se říct, více odbočuji k video tvorbě. A loni v prosinci jsem vypustila – zatím jen mezi mé známé – svoji první kolekci oblečení mojí oficiální značky BOBINIE ARMY.

Takže kromě fotografky, možná i budoucí návrhářka…?

Já se nerada škatulkuji. Dělám to, co mě baví a celkově se spíše vidím jako umělkyně, takže proč ne. Díky mým návrhům to všechno začalo – fotila jsem hodně modelky „ v izolepách“, z těch jsem vyráběla různé oblečení, a díky tomu si moje fotografie lidi pamatovali. Tehdy se začalo tvořit jméno Bobinie Photography.

Vzpomínáš si na focení, které tě bavilo nejvíc?

Nejvíc mě baví pracovat s mým týmem právě na těch uměleckých fotografiích. Ale z mých projektů mě nejvíc bavilo focení Fuck The Colours, které se událo v září roku 2015 – všichni jsme se strašně nasmáli. Bylo to skvělé. Nedokážu si představit, že bych si do týmu vybrala jiné lidi a modely.

Máš už nějakou zkušenost s dotěrnými fanoušky? 🙂

Zatím ne, vždy jsou to milí lidé a vždycky potěší, když pochválí vaši práci.

Jaký by byl tip pro naše čtenáře, především pro ty, kteří se chtějí, stejně jako ty, věnovat módní fotografii?

Na nic nečekat a fotit, fotit, fotit….