Martin Stranka je celosvětově proslulý fotograf. Jeho fotografie byly vystavovány v Los Angeles, Tokiu i Milánu. Navzdory tomuto masovému úspěchu je spíše než v ČR známější v zahraničí. Jeho fotografie jsou snivé, podmanivé, s obrovskou emocionální hodnotou. V následujících řádcích budete mít možnost seznámit se s tímto talentovaným fotografem blíže a dostatečně se naobdivovat jeho nádherných fotografií.

Na začátku bych se tě chtěla zeptat jak ses vlastně k fotografování propracoval?

Já když nad tím tak přemýšlím, tak spíš fotografovaní přišlo ke mně, než já k němu. Jak jsem se už párkrát zmínil v osobnějších rozhovorech, začal jsem fotografovat kvůli nešťastné ztrátě blízkého člověka. Je to moment, kdy si zkrátka tělo hledá jisté cesty úniku a emocionální rovnováhy a mě v tomto pomohla fotka.

Mají podle tebe výhodu studovaní fotografové nebo samouci jako ty?

To je otázka, no. Nemůžu na ni odpovědět úplně objektivně, neboť já to mohu posoudit pouze ze své zkušenosti, a to je ta nestudovaná. Fotku jsem nikdy nestudoval. V kombinaci s mou tvrdohlavostí mi vyhovovalo, že jsem se nemusel podřizovat učebním osnovám a mohl si jít zcela vlastní cestou. Ale když vidím fotku studující přátele, závidím jim to prostředí dalších šikovných lidí kolem nich. O to jsem byl ochuzen. Ale jsem takto spokojený.

Jak reaguješ na fakt, že v zahraničí jsi populárnější než v rodné zemi?

S úsměvem sobě vlastním. Jsem člověk, který má skutečně rád Čechy a lidi tady. Mám kolem sebe úžasné přátele, a když můžu udělat výstavu, dělám ji především pro přátele. I přesto mě oslovují skoro výhradně zahraniční galerie. Proč? Netuším. Možná se zde fotka vnímá trochu konzervativněji a trh je logicky menší. Výstavy po světě mi zase otevřely oči a daly zkušenosti, za které jsem vděčný. Popularita je relativní, je to v podstatě jen vedlejší efekt toho, když děláte, co vás baví.

Setkal ses s odmítavějším způsobem jednání než v ostatních zemích, kde byly výstavy úspěšné?

Nemůžu vůbec říct, že jsem se setkal s odmítavým přístupem, to skutečně ne. Galerie oslovují autory v podstatě samy, tudíž odmítnutí nepřichází. Jen nabídky zde v České Republice nejsou tak časté. Jsem pod křídly velkých zahraničních galerii a jednání v nich si nemůžu vynachválit.

Navzdory tomu, že jsi známější spíš mimo ČR, jsou snímky focení právě zde, nebo je tomu jinak?

Všechny fotografie jsou focené zde v ČR nebo na Slovensku. To, jaké prostředí hledám, nacházím právě tady, v ČR. Ale už teď mám v plánu vyrazit zase o kus dál a přivézt si fotky z trochu větší dálky.

Mohl bys blíž představit svůj poslední projekt I FOUND THE SILENCE (mimochodem musím říct, že se dle mého jedná o jedny z nejvíc dech beroucích fotografií, co jsem v poslední době viděla).

Děkuju, tohle vždy strašně potěší, když vidím, že se s fotkami někdo takto ztotožní. Co říct k tomuto projektu? Jak jsem už zmiňoval, dříve si mě fotka našla sama, kvůli mé životní události. Hledal jsem nějaký úkryt a zároveň ventil. Našel jsem ho ve čtvercovém formátu fotky a v prostředí, kde se v otevřených prostorách nachází jen jeden objekt. Stojící či levitující člověk. Začal jsem tvořit snímky, které jsem vídal na denní bázi ve všedních okamžicích. Vím, že to může znít všelijak zvláštně. Já si nevytvořil snový svět, já jen zhmotnil na papír ten mnou denně viděný a potkávaný. A zjistil jsem, jak ty na první pohled osamocené scény jsou pro mě v podstatě uklidňující. Asi jsem se snažil najít v té samotě to hezké. Zjistil jsem, že být sám může být i nádherné. Člověk poznává sám sebe ve zcela jiných rovinách. Hůře se to popisuje. Nechte na sebe ty fotky padat a jakési pochopení přijde samo.

Právě v I FOUND THE SILENCE se často setkáváme s divokými zvířaty. Jaké bylo s nimi pracovat? Přece jen v minulých projektech jsou k vidění především lidé.

Pro mě to bylo posunutí od té osamocené fotky člověka k jisté paralele. Jsou to divoká zvířata, ale v podstatě nahrazuji další lidi, které jsem na fotce ale nechtěl. Byla to doba, kdy jsem strádal citově, začal jsem si v těch zvířatech hledat společnost. Jakkoliv to může znít složitě, je to zcela jednoduché. Například “Wait A Little Longer”, fotka s bílým jelenem. Koncept byl snadný. Přijmout k sobě zvíře / člověka natolik blízkého, s kým můžete (s)trávit a sdílet život. V ten moment nebyl, nahradil jsem si ho divokým zvířetem.

Jaký z projektů, který jsi dosud zrealizoval, považuješ za nejúspěšnější?

Určitě cely soubor “I Found The Silence”. S ním jsem získal přes 50 mezinárodních cen a v podstatě byl vystavován po celém světě. Jsem za to skutečně vděčný.

Máš svoji oblíbenou fotografii?

Nemůžu říct, že by byla jen jedna. Ale fotky jako “I Found The Silence” anebo “We Missed You” jsou pro mě skutečně stěžejní. Co je na nich tak mimořádné? Řekl bych, že nic. Znázorňují mě jen v okamžicích, kdy ztrácím sám sebe, abych se znovu našel. Všechny ty fotky jsou sice focené s mými přáteli. Ale do postav jsem se vždy projektoval já sám. Jsou to vlastně jisté autoportréty.

Do jaké míry využíváš postprodukci? Jak dalece s ní při samotném fotografování dopředu počítáš?

V hlavě mám jistou představu o dané fotce a postprodukce je pro mě jen nástroj k realizaci. Vytvářím si realitu, kterou nenacházím tak zcela v běžném světě. Takže už předem počítám a plánuju, jak dalece mi v tomhle procesu postprodukce pomůže. Je to pro mě nedílná součást fotky. Myslím, že v dnešní době je už zcela zbytečné neustále řešit, zda kvůli postprocesu už fotka není fotkou a tak dále. Vždy říkám, aby lidé místo takového polemizování šli raději fotit a tvořit.

Vydal jsi i knihu s názvem I AM – představíš nám ji?

Byla to nádherná zkušenost, která vznikla skutečně nečekaně. Vždy jsem chtěl vydat vlastní knihu. Ale neuměl jsem si to představit. A pak přišel jeden únorový den před 3 lety a já si zlomil kotník. Tahle událost mě uložila na 2 měsíce do postele bez jakéhokoli pohybu. A jak se říká, když vám dá život citrony, udělejte z nich džus. Já tento čas využil k vydáni knihy. Tehda byl u nás v ČR crowdfunding neznáma platforma, dnes už o tom lidé vědí více. Lidem se můj projekt líbil, a tak se mi podařilo vybrat dostatečnou sumu peněz, přes 300 000 Kč a kniha mohla vzniknout. Jedna se o limitovanou edici 500 kusů, kde dnes mi jich doma zbývá posledních 30 kusů. Byla to složitá cesta, spousta překážek a překvapení. Ale výsledek stojí za to a já jsem opravdu opět vděčný, že o to lidi projevili takový zájem a kniha mohla vyjít touto cestou.

Co tě čeká v roce 2016? Můžeme se těšit třeba i na nějakou výstavu v Česku?

Já doufám, že tento rok už nějakou tu výstavu v Praze udělám. Slibuji to přátelům už dlouho, a jak jsem už předtím říkal, vždy je to možnost, jak spojit všechny přátele na jednom místě. Jinak v roce 2016? Bude víc cestování – neboť už mám i s kým. Bude více focení a ještě více experimentování. Co konkrétně? To nebudu zatím prozrazovat. Stačí sledovat můj facebook a vše se dozvíte.

Jaký by byl tvůj osobní tip jak fotit pro čtenáře TJF? Jak fotit?

Být sám sebou i za předpokladu nepochopení druhými. Nečekat stále na něco a nečekat na 100% připravenost, ta totiž neexistuje.