Pro jihlavskou fotografku Danielu Haubertovou alias Dannie není focení prací, ale zálibou. Věnuje se portrétování žen v exteriéru, květiny a stromy jsou nedínou součástí jejích pohádkových snímků. Modelky si ji vyhledávají samy, třeba na jejím facebookovém profilu MyDannie.

Jak vypadaly vaše fotografické začátky, jak dlouho fotografujete portréty?

Čas běží rychle, tak už to nějaký pátek bude. Myslím, že čistě portréty fotím asi tak čtyři roky. A jak vypadaly moje začátky? No, jak si tak vzpomínám, byly docela vtipné a výsledky by vás určitě pobavily. O focení ani foťáku jsem nevěděla zhola nic, jen jsem tak zkoušela. Moje tehdejší modelky ale byly na štěstí spokojené s málem. S některými fotíme dodnes. Jejich důvěra pro mě moc znamená.

Je fotograf umělec nebo řemeslník?

Na tuto otázku je těžké odpovědět. Je to takový fenomén dnešní doby, že se mnoho lidí, kteří s focením v podstatě třeba i začínají, nazývá umělcem. Na mě je to až příliš silné slovo. Sám sebe stanovit umělcem, to chce odvahu.

Umělec v mých očích je někdo, kdo dokáže oslovit lidi svým pohledem na svět a kdo přijde s něčím, co publikum chytne a přiměje ho se nad obrazem zamyslet, pozastavit. A to je přeci velmi těžká věc. Umělcem se člověk stává časem na základě toho, co byl schopen publiku předat. Někteří fotografové proto jistě umělci jsou, jiní jsou spíše řemeslníci, což ale rozhodně není myšleno hanlivě.

Zaměřujete se na fotografování žen, vaše snímky je snové a romantické. Jaké zažíváte při tvorbě emoce?

Já se vždy nechám strhnout okamžikem, který je přítomný v tu chvíli… Jak budou fotky vypadat, to nikdy dopředu na sto procent nevím. A jaké zažívám emoce? Zpočátku focení asi nejistotu a očekávání. Nikdy nevím, jestli si s modelkou budeme rozumět, jestli naše představa o fotkách bude stejná nebo alespoň podobná… Když se potom postupně uvolníme, nechávám se unést, zapomínám, co se děje kolem a užívám si to.

Někdy ale zažívám i strach o modelku… Ne jednou holky spadly někam do díry nebo mezi kamení… Většinou je focení velká radost a sranda. A někdy také adrenalin.

V jakých exteriérech tvoříte nejraději a jak si vybíráte modelky?

Nejčastěji je to jakákoli příroda. Tvořím především v Jihlavě, která má tu výhodu, že příroda je všude okolo. Mám ráda všechno, co vypadá staře a omšele. Modelky preferuji přirozené, které se moc nelíčí.

Dříve jsem se připomínala více já, teď mě modelky vyhledávají samy. Je možná i lepší, když si mě vyberou ony, protože jsou více navázány na moji tvorbu a nečekají od toho něco, co já neumím a co jim moje fotky nemohou nabídnout.

Přiznám se, že nejhorší a nejsložitější je domluvit se na termínu. Přes všechnu snahu se mockrát stane, že se focení nakonec neuskuteční, ať už kvůli počasí nebo proto, že na poslední chvíli mám jiné povinnosti, které nepočkají.  Uvědomuji si, že jsem mnoha holkám focení slíbila a dodnes se neuskutečnilo. Je to tím, že v soukromém životě naplno dělám ještě mnoho dalších aktivit a musím vše nějak kombinovat dohromady. Asi bych potřebovala šikovnou a organizovanou sekretářku. A všem čekajícím se touto cestou velmi omlouvám.

Na vašem webu nalezneme album Fairytales. Jaký vypravějí příběh dívky s květy ve vlasech?

Vypráví o harmonii, čistotě, nevinnosti a jemnosti. To všechno se z dnešního světa vytrácí, a právě proto se to stává pohádkou.

Mění se v průběhu času vaše fotografické oko?

Asi ano. Obzvláště poslední dobou na sobě vidím, že co mě dříve bavilo, mě už nebaví a nenaplňuje. Čím déle člověk fotí, tím víc poznává, že pózy se opakují, nápady ztrácejí originalitu. Proto se přirozeně snažíte hledat nové úhly pohledu a spolu s tím posouváte i své fotografické oko.

Pracujete v oboru psychologie, projevuje se to i na focení?

Jejda, to netuším, asi ano, ale já v soukromém životě nepracuji. Při focení jsem sama za sebe, nikoli za psychologa. Nikdo se nemusí bát, že mu budu dávat záludné otázky. Na druhou stranu, umím lidi uklidnit, když jsou nervózní před focením nebo když si nevěří. Ale to asi zvládne kde kdo a nepotřebuje k tomu mít vystudovanou psychologii.

Čím fotíte a jak své fotografie zpracováváte?

Fotím technikou Nikon. Fotky zpracovávám v programu PS CS5.

Jaký druh fotky má ještě hodnotu v době „kdy fotí každý“? 

To je těžká věc a těžko hodnotit, co je dobré a co už je kýč. Co jeden uznává, druhý přijímá jen s rezervou. Je to ale skutečně tak, jak říkáte. Fotí dnes každý – každý je fotograf, každý je umělec, skoro všechny dívky, jsou dnes modelky… I lidé zcela bez invence a vlastního pohledu na věc, mohou být úspěšní a mít velkou základnu fanoušků. Motivy se opakují, mnoho lidí možná ani nechce přijít s něčím novým, touží jen po tom mít to takové, jako to má ten nebo onen. Je to asi i jeden z hlavních důvodů, proč bych se fotografováním nechtěla živit a proč se v poslední době orientuji více na vlastní profesi, než na focení.

Co se děje se všemi fotkami památek a selfíček které po světě právě teď vznikají?

Co se týče „selfíček“, třeba na instragramu pozoruji, že je téměř každodenní nutností, vyfotit se, jak nám to sluší, jak drahé máme hodinky, jak vypracovanou máme postavu ve spodním prádle…  je to jako bychom sami byli věcmi, nedokonalost se stává selháním. Nějak se z toho všeho vytrácí lidskost, a to je mi někdy líto. Na druhou stranu to patří k dnešní době a asi to tak má být.

Máte vzory, inspiruje Vás tvorba dalších umělců?

Nenazývala bych to vzory. Vzory odjakživa byly něčím, co funguje jako šablona, podle čeho něco děláme. V tomto ohledu to navazuje na předešlou otázku… Za sebe bych to nazvala tak, že existují autoři, které obdivuji a jejichž tvorbu vnímám jako tu, která má v dnešním světě zavaleném fotografiemi ještě smysl a skutečně něco říká. Za všechny je to každopádně tvorba Petry Klačkové. U ní skutečně můžeme mluvit o umění. Její tvorba je originální, rozpoznatelná a čistá. Na nic si nehraje. Prostě jenom „je“. A to je krásné, to obdivuji.

„Tip jak fotit“ úžasné ženské portréty pro naše čtenáře…

Mít vlastní pohled a vizi. Vědět, jaké typy žen jsou vaše krevní skupina, a ty potom vyhledávat. Nefotit nic, co vám není příjemné a co se neslučuje s vaším pohledem na svět. Nebát se riskovat podívat se na věci jinak. A nechtít být přes noc umělec.

Děkuji za rozhovor.