Daniel Řeřicha – fotograf, který má obrovský úspěch zejména na síti 500px (sleduje ho zde přes 22 tisíc lidí), ale i v České Republice. Narodil se v Krupce u Teplic, v podhůří Krušných hor, a proto se ani není moc co divit, že se jedná o krajináře s neobyčejným talentem vdechnout fotografiím neopakovatelnou atmosféru.

Pamatujete si ještě na vaší první fotografii? Na úplně rané začátky?

Na úplném začátku jsem to měl stejně jako většina lidí. Na výlety či dovolené jsem brával fotoaparát a v rámci možností jsem se snažil navštívená místa co možná nejlépe zdokumentovat. Nejdříve to tedy bylo spíše jen cestování doplněné o nějakou tu fotku. Více jsem se o fotografii začal zajímat v roce 2000, když jsem si pořídil kinofilmovou zrcadlovku. O čtyři roky později, když se mi do rukou dostala první digitální zrcadlovka, mně fotografování zcela pohltilo a od té doby veškeré mé výlety do přírody tomu podřizuji. Mou první „trochu vážnější“ fotografii si bohužel přesně nevybavuji, ale troufal bych si tvrdit, že byla z Českého Švýcarska.

Co jste tehdy fotografoval nejčastěji?

Zprvu jsem se při fotografování držel většinou poblíž mého bydliště. Vyrážel jsem do Českého středohoří a Českosaského Švýcarska. Později, v roce 2009, jsem poprvé jel za focením do ciziny. Vybral jsem si Dolomity, které jsem znal z předchozích dovolenkových pobytů.

Jak první fotografování v cizině probíhalo? Dolomity nejsou asi nejpřívětivějším místem pro fotografa?

Před každou svou cestou bedlivě sleduji všechny možné předpovědi a snažím se tak vyrazit v co nejoptimálnější dobu. Tak tomu bylo i tehdy, před mou první cestou do Dolomit. Pro focení v Dolomitech si většinou vybírám jen lehce dostupná místa, na které vede pohodlná a nenáročná turistická trasa, což mohou potvrdit i účastníci našich fotografických workshopů, které v této oblasti pořádám společně s kolegy již více jak pět let. Samozřejmě, že v Dolomitech nemáme jen krásné počasí, ale je to tak malebná a fotogenická oblast, že jsem ještě nikdy neměl pocit, že by byly nepřívětivé. 🙂

Jak jste se dostal ke krajinářské fotografii? Co vám na ní učarovalo?

Od malička mám rád přírodu, rád cestuji a poznávám zajímavá místa. Fascinují mně momenty, kdy mohu při východu či západu slunce, nikým nerušen, pozorovat proměny krajiny, které dotváří sluneční světlo nebo jiné zajímavé podmínky.

A stalo se vám někdy, že jste byl tak uchvácen, ať už lokalitou samotnou nebo hrou světla, že jste zapomněl fotografovat? 

Ne, tak to se mi ještě nestalo a snad ani nestane. Spíše bojuji s tím, co v takový okamžik fotit dříve. To má někdy za následek, že nakonec nestihnu vyfotit to nejlepší, co se v daný okamžik odehrávalo. Bylo by skvělé více udržet emoce, ale to se mi zatím při těch uchvacujících dech beroucích podmínkách moc nedaří.

Nejčastěji fotografujete Česko. Okouzlily vás i jiné země kromě České republiky?

Ano, Česko fotografuji nejčastěji a je to dáno tím, že zde žiji. Jak bylo ale již zmíněno, fotografuji i mimo naší republiku. Vyrážím za hranice do sousedního Německa, ale též jezdím i do vzdálenějších krajů, jakými jsou např. již zmíněné Dolomity anebo také Toskánsko. Tyto destinace jsem si velmi oblíbil, a proto se tam rád vracím.

Barvy jste v poslední době vyměnil za černou a bílou. Co vás k tomu vedlo?

Pokud bych se měl zařadit do nějaké kategorie, tak jsem určitě stále krajinářský fotograf, jehož výsledkem jsou barevné fotografie. V poslední době však zjišťuji, že čím dál častěji na mně klasické barevné krajinářské fotografie působí poměrně složitě a neuspořádaně. To mně přivedlo k černobílému pojetí fotografií, které jsou pocitově jednoduché a čisté.

Je fotografování v černobíle náročnější?

Je to fotka jako každá jiná, oproti té barevné je však ještě důležitější si všímat i těch nejmenších drobností. Naopak, barevná fotografie je schopná před divákem skrýt drobné nedostatky, neboť často dokáže upoutat právě svou barevností. U černobílých snímků kladu ještě větší důraz na souměrnost, čistotu a jednoduchost. Tyto aspekty se snažím dostat do každé snímané scény. Záměrně si hledám jednoduché, čisté a souměrné kompozice. Snímanou scénu pak zjednodušuji pomocí povětrnostních podmínek (např. mlha, déšť) a také dlouhými expozičními časy, kterých dosahuji pomocí silných ND filtrů. V tomto je černobílá fotka možná o trochu složitější.

Většina fotografů realizuje představu, kterou má již dávno dopředu rozmyšlenou. Je to s vámi taky tak, nebo chodíte fotit i „na blind“?

Jak kdy. Většinou když přicházím na vytipované místo, tak mám už nějakou představu a tu se snažím zrealizovat. Samozřejmě častokrát člověk musí improvizovat, neboť představa je jedna věc a realita je věc druhá.

Máte nějakou vysněnou destinaci, kde byste chtěl fotografovat?

Těch míst se mi v hlavě honí mnoho. Z těch relativně bližších lokalit bych velice rád navštívil Island, který plánuji již několik roků a vždy je nakonec vše jinak. Z těch opravdu snových míst bych jmenoval oblast Torres Del Paine v Chile, skalní masiv Cerro Chaltén na území Národního parku Los Glaciares v Patagonii nebo Nový Zéland. Jak tyto mé sny dopadnou, ukáže čas.

Co vás čeká v roce 2016? Máte nějaké plány na fotografování, případně výstavy atp.?

Aktuálně připravuji podklady pro společnou fotografickou výstavu „7+1 Ústeckých Fotografů“, která bude zaměřena na dominanty Severních Čech. Vernisáž proběhne tento měsíc v Ústí nad Labem a na závěr výstavy se uskuteční charitativní aukce vystavovaných fotografií. Mimo březnového fotografického workshopu u Baltského pobřeží, v krajině jarního Toskánska a lety osvědčených Dolomit, mám v následujících týdnech v plánu zopakovat focení v Benátkách a pak se pokusit zachytit Toskánsko v podzimních barvách. No a možná ten Island….

Jaký by byl váš tip jak fotit pro čtenáře TJF?

V první řadě bych čtenářům doporučil v začátcích čerpat z mnohých knih, článků a také tvorby zkušenějších fotografů, což jsem dělal zprvu i já. Posléze bych rád doporučil, aby po získání fotografických zkušeností si každý snažil vytvořit svou cestu, jakýsi svůj vlastní ojedinělý podpis, který by daného fotografa charakterizoval.