Jak fotit 19.03.2015
Kuba je zemí, kde máte šanci potkat mnoho zajímavých, příjemných a přátelských lidí. Domluvíte se anglicky, vládnete-li ruštinou, tak i rusky. Na cestu autem je však třeba vybavit se dávkou trpělivosti, mapou a dostatkem „CUCů“. Kuba je totiž zemí, kde i dobrá rada stojí peníze. S prázdnou se však nikdy nevrátíte. My osobně jsme si přivezli spoustu zážitků, dojmů a hlavně paměťové karty plné úžasných fotek. Vzpomínat je na co.
LET Z EVROPY NA KUBU
Let z Evropy na Kubu jsme přežili bez větších přítěží. Hodinu po startu jsme dostali oběd ve stylu francouzské kuchyně, nechyběla ani malá láhev červeného vína. Bohužel, víno už později nebylo ani na požádání. Jelikož jsme v letadle seděli hodně vzadu, cesta ven se zdála nekonečná. Podobně nekonečná byla i fronta na pasovou a celní kontrolu. Když už jsme konečně zamířili k východu – pryč z kontrolní zóny –, byl jsem přivolán zpět. Na visačce u kufru mi přibyla rukou namalovaná jakási podivná značka, něco jako hvězdička. Hned záhy jsem pochopil proč – v kufru jsem měl uherák a čabajku. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem v letadle vlastně zaslechl hlášení, že se do země nesmí přivážet žádné maso ani masné výrobky. Obojí tedy putovalo do zelené popelnice. Tak jsem si povzdychl a v duchu jim popřál dobrou chuť.
WELCOME TO HAVANA
Po 45 minutách stání ve frontě se nám podařilo vyměnit eura za pesos; za 200 EUR jsme jich dostali 2 384. První pesos jsme utratili za mapu Kuby se známými místy. A samozřejmě za taxík, který nás odvezl ubytovat se. Ke složení hlav jsme využili ubytování v soukromí Casas Particulares za 30 CUC za pokoj. První zkušenost s dobrosrdečností Kubánců přišla v momentě, když jsme paní domácí poprosili o radu, kde se najíst. Její dcera nás odvedla do jedné ze zdejších „lepších“ restaurací. Mimochodem tak draze jsme později na Kubě už nejedli. Zato o dost lépe. A tak nastal čas spravit si chuť rumem Habana Club Anejo Reserva a jít spát. Jak se říká, ráno moudřejší večera.
V půl sedmé se začalo rozednívat na lepší den. Odhrnutím závěsů se nám naše ulice ukázala v plné kráse. Kubánci bez bot vystřídali Kubánce s botami. Ulice už byly zametené a povozy opět rozestavěné do taktické polohy pro nejlepší prodej. Vyrážíme proto ven.
Prošli jsme na Prado a kousek za Pargue Central jsme potkali milý pár s živým zájmem o náš původ a záliby. Samozřejmě, že nám nezapomněli doporučit koupit co možná nejvíc suvenýrů právě dnes, jelikož je ve městě veletrh cestovního ruchu a ceny jsou naprosto výborné. Poděkovali jsme za informaci a pokračovali dál. Vždyť jsme přijeli na Kubu především fotit.
Podle průvodce jsme za El Capitólio našli Real Fabrica de Tabacos Partagas – 1845 a její prodejnu doutníků a rumu. Fabrika byla zavřená – byla neděle –, do prodejny jsme ale mohli. Ověřili jsme si, že doutník Cohiba skutečně stojí 23 CUC za kus. Tedy tolik, kolik nám říkali pouliční prodejci.
Cyklodrožkou jsme vyrazili k bezejmennému kostelu na konci třídy Simón Bolívar. Pak směr k pobřeží a známé promenádě Malecón, kde se nám podařilo pořídit několik zajímavých fotek, jak se vlny rozbíjely o pobřeží a vítr kapky vody pohodlně unášel po celé silnici. Lehce oroseni vodou jsme okolo nákupního centra došli zpátky až ke Capitóliu. Tekutiny jsme doplňovali různými nápoji, hlavně ale popíjením rumu. Další den nás syn domácí vzal autem na místa, kde si postavili příbytky lidi, kteří přišli do Havany z různých koutů země. Zbudovány byly ze všeho, co bylo po ruce.
AUTOBUSEM DO VARADERA
V době konání veletrhu nebylo možné sehnat volné auto k pronajmutí, proto jsme na přesun do Varadera využili křesel autobusu od zdejší cestovky. Po cestě byla jedna zastávka na Pina Coladu a také jedno přibrzdění, abychom si mohli vyfotit Puente de Bacunayagua – most ve výšce asi 110 metrů nad údolím s říčkou Yumurí. Po příjezdu jsme rovnou zamířili do autopůjčovny a na druhý den si zarezervovali úplně nový Hundayi Accent v automatu.
Poté přišlo na řadu ubytování, sprcha, koupání v moři, oběd a vyhlídková jízda okolo celého ostrova autobusem Hop On Hop Off. Na zpáteční cestě jsme vystoupili poblíž 44. ulice, prošli si turistické centrum s nepřeberným množstvím stánků s koženými výrobky, obrazy i turistickými kýči a pak volným krokem pokračovali na hotel. Po dobré večeři následovala u hotelového baru rumová vánice.
CESTA NA OSTROV COCO CAYO
Cena se pronájem auta se vyšplhala na 488 CUC (5 dní * 85 CUC + 63 CUC za nádrž). Dobré ale bylo, že mělo najeto jen 800 km. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme ostrov dokázali opustit, protože značení cest bylo docela dost mizerné. První zastávkou byla Santa Klara. Město nás nijak zvlášť neoslovilo, zato okolní příroda byla krásná. A za nafocení rozhodně stála.
Jediný ukazatel, který jsme po cestě potkali, byl Coco Cayo – 186 km. A tak jsme tedy jeli. Na ostrov jsme dorazili až za tmy, a proto jsme k odpočinku využili hned první hotel Iberostar. Cena 170 CUC (all inclusive). Drahé, ale večeře i nabídka koňaků byla úžasná. Ráno jsme se vydali na obhlídku ostrova. Potkali jsme supy a plameňáky, ale protože bylo asi 35 stupňů, vydali jsme se zpět na hotel. Zabalili si věci a pokračovali zpět na pevninu.
SMĚR TRINIDAD PŘES SANCTI SPIRITUS
První zastávkou v krásně opraveném městě Sancti Spiritus byl kostel z roku 1608. Průvodkyně nám říkala, že tu byla před námi skupina Čechů. Nakonec jsme se s ní dvakrát potkali. Po procházce městem nasedáme za silného lijáku do auta a pokračujeme směr Trinidad. Cestou jsme ještě několikrát zastavili. Po dešti bylo krásné světlo, a tak jsme fotili a fotili. Do cíle – města Trinidad – jsme naštěstí dorazili za světla. A tak jsme neváhali a pokračovali ve focení.
Za 20 CUCů jsme se ubytovali nad historickým náměstím v Casas Particulares, Rustical. Ale pozor, restaurace je přes 3 patra a na horní terase hrála živá hudba. Domácí slíbil, že s muzikou skončí nejpozději v deset večer. No, nestalo se tak. Nadcházející ráno jsme využili k focení, pak zpět na snídani připravenou paní domácí – vaječná omeleta, ovoce, bílé pečivo, máslo, sýr atd. Jako doma. Po snídani vyrážíme směr Cienfuegos.
CESTA DO CIENFUEGOS
Kousek za Trinidadem jsme zastavili podívat se na místní přírodní rezervaci. Cesta byla dost strašná, ale zabloudit se naštěstí nedalo. Na konci jsme nakonec narazili na parkoviště, restauraci i budku – za vstup chtěli 9 CUCů. Pěší cesta vedla pralesem. Sem tam jsme narazili na cedule s informacemi o tom, jak se zde žilo, anebo na jakých místech je vhodné se v říčce koupat.
Podél říčky jsme přišli do cíle – k malé jeskyni a asi pět metrů vysokým lesním vodopádům. Za fotky tato procházka určitě stála. Z rezervace jsme pokračovali dál, až jsme kolem moře a přes několik mostů v zálivech lemujících moře dojeli do Cienfuegos. Auto jsme zaparkovali kousek od náměstí a zašli se najíst.
POZNÁVÁNÍ CIENFUEGOS
Po večeři jsme spolu s foťáky na zádech brouzdali městem. Doslova jsme česali jednu ulici za druhou. Při zpáteční cestě k autu jsme však na náměstí narazili na zajímavou galerii – Vladimír byl velmi zajímavý a nejspíše i velmi šikovný umělec. Město jsme v podvečer ještě jednou krátce opustili a jeli se podívat na nedalekou, údajně nejkrásnější zátoku Karibiku. No, nejkrásnější určitě nebyla. Nicméně jsme si užili zajímavé focení rybářů proti slunci.
Jakmile se začalo stmívat, zvedli jsme kotvy a vyrazili hledat ubytování. Přitom jsme „zabloudili“ na zajímavý hřbitov, kde se mohlo jezdit i autem! Chvíli jsme tedy mezi hroby a hrobkami projížděli, občas i některé z nich vyfotili. Volný nocleh jsme nemohli dlouho najít, nakonec se nám ale poštěstilo složit hlavy kousek od náměstí. Dostali jsme čistý pokoj v krásném koloniálním stylu s kouzelnou předsíní a vysokými stropy. Později se ukázalo, že i snídaně byla výborná.
Na večeři jsme šli do města. Dát si grilované kuřecí maso byl nápad za milion. Když jsme procházeli pěší zónou, narazili jsme na malý obchůdek s rumem a doutníky. Neváhali jsme a zapadli dovnitř. Záhy jsme zjistili, že Santiago de Cuba je asi nejlepší rum vůbec. S nákupem těchto potřebností jsme samozřejmě neotáleli.
KRÁTKÁ ZASTÁVKA V ZÁTOCE SVINÍ
Po snídani přišla na řadu návštěva banky. Honbou za dalšími CUCy si zároveň krátíme i dlouhou chvíli čekáním na otevření prodejny s bubínky. Nakonec jsme zase ušetřili, nákup bubínků se nekonal. Nastupujeme do auta, opouštíme město a míříme do Zátoky sviní. První zastávkou a hned na začátku Zátoky je muzeum. Díky tomu, že jsme se připojili ke skupině turistů, jsme neplatili vstupné. A byli jsme rádi. Muzeum nebylo pro čočky našich fotoaparátů nijak zvlášť zajímavé. Pokračujeme v cestě dál. Bohužel opět žádné ukazatele. A tak bloudíme, bereme stopaře, Kubánce s pytlem řepy, až dojedeme kousek od Havany.
KUDY DO VIŇALES?
Náš směr bylo však město Viňales. A jako vždy, ukazatele jsme nenašli. A tak jsme nabrali stopaře – saxofonistu –, který jel hrát do jednoho baru ve Viňales. Cestou nás vzal na vyhlídku, a dokonce nám zaplatil kokosový nápoj. Dopadlo to tak, že jsme skončili ubytovaní u jeho tety za 20 CUC za noc. Večer jsme vyrazili na večeři – fritované kuře s banánovými hranolky. Cestu zpět jsme si zkrátili pokuřováním zbytku úžasných doutníků Cohibas, které jsme koupili od jednoho stopaře – zaměstnance tabákové plantáže.
VIŇALES, PINAR DEL RIO, HAVANA A ZPĚT DOMŮ
Vstáváme brzy – už kolem 6. hodiny –, abychom stihli vyfotit údolí za úsvitu. Pohled na údolí z volně přístupné vyhlídky jednoho z hotelů je hezký – když slunce pozvolna osvětluje čím dál větší a větší plochu kopců údolí, a přitom někde stále leží ranní mlha. Přesto to není místo, kde se vám při východu slunce tají dech. Po snídani balíme naše zavazadla a odjíždíme směr Pinar del Rio, poslední místo pro focení na dálnici do Havany. Kromě uklízeče s doutníkem ale nic víc za focení nestálo. A tak jsme pokračovali směr Havana s krátkou přestávkou na kus řeči s místními policisty. Prý máme pokračovat „vlažněji“.
S poslední kapkou benzínu se nám podařilo dojet i na letiště a udělat check-in. Odsud jsme formou pokusů-omylů pokračovali zpět do centra Havany. K Viktorii, u které jsme nocovali na začátku naší cesty. Než jsme však trefili správný směr, dojeli jsme až k naší oblíbené jídelně. A tak přišel na řadu oběd. S plnými žaludky jsme se autem rozjeli k pevnosti La Cabaňa, ke které se lze dostat tunelem pod zálivem. Vjezd je samozřejmě placený, nás se to ale netýkalo, protože jsme jej projeli s tím, že patříme k autu před námi.
Čeká nás poslední noc a rozloučení s Kubou. Letadlo jsme stihli a domů se vrátili jen s šestihodinovým zpožděním.