Sekvenční snímání

Sekvenční snímání má kořeny v 19. století, kdy jej skupina, označovaná za pionýry chronofotografie, vyvinula k výzkumu jednotlivých fází pohybu. Samotné slovo sekvenční pochází z latinského sequentia čili pořadí. Jedná se o fotografický záznam zachycující děje v sérii snímků jdoucích za sebou. 

Jak mnohým jistě došlo, sekvenční snímky se staly základním kamenem a zároveň jedním z nejdůležitějších impulsů k rozvoji kinofilmu a „pohyblivých obrazů“.

Běžně používané fotoaparáty (DSLR), nespecializovaných na sekvenční snímání, jsou schopné fotit rychlostí 3 snímky za sekundu, ty výkonnější potom až 5 snímků za sekundu. Dále tu máme fotoaparáty předurčené k sekvenčnímu snímání – ty využívají například reportážní fotografové. Snímky jsou zachycovány v počtu 8 – 10 fotografií za sekundu bez ztráty kvality.

Počet snímků, které je fotoaparát schopen pořídit, je závislý na kapacitě vyrovnávací paměti (buffer).