Příbramský rodák Petr Bambousek je  fotograf divoké přírody. Se svým fotoaparátem procestoval už mnoho člověkem nedotčených míst. Můžeme jmenovat třeba Kostariku, Thajsko, Irsko, Ekvádor nebo Panamu nebo Gambii. Pojďte se s námi ponořit do jeho světa křišťálově čisté přírody a vůní deštného pralesa…

Jakou ze svých fotografií máte nejradši a proč?

Ta je pokaždé jiná. Většinou si z výprav za focením přivezu jednu nebo dvě fotky, na které jsem hrdý. Nejradši mám ty, které nosím dlouho v hlavě a nakonec se mi je podaří realizovat. Některé fotografie vznikají i řadu let, než se sejdou okolnosti tak, aby záběr mohl vzniknout. K takovým fotkám mám pak silné pouto.

Co považujete za životní úspěch a čeho dalšího byste chtěl ještě dosáhnout?

 Za největší úspěch považuji možnost cestovat po světě. Dost lidí se na to dívá skrz prsty, protože u nás je také krásná příroda. Nemůžu si pomoci, jak jednou okusíte kouzlo tropů, tak zjistíte, co je vlastně v přírodě možné. Zjistíte, kolik rozličných forem života existuje a, i přes pokročilou devastaci planety, stále pobíhá po světě. Věci, které často známe jen z dokumentárních filmů, se mi odehrávají přímo před očima a nedokážu se toho nabažit. Pokud bych si přál něčeho dosáhnout, tak asi toho, abych tu možnost měl co nejdéle. Žiju si svůj sen, vyšší cíle nemám.

Jak vypadá Váš typický den?

Asi jako každého člověka, alespoň ta ranní část. Pak místo cesty do kanceláře zasednu k počítači a často u něj strávím celý den. Ať už úpravami fotek, hledáním informací k lokalitám, které bych rád navštívil, tak realizací cest, k čemuž patří komunikace s majiteli ubytoven, vyhledávání letenek a psaní organizačních emailů. Na řadu pak přicházejí dotazy fotografů, kterých týdně odpovím desítky. Zkrátka, většinu všedního dne trávím za počítačem. Vykoupením je pak pro mě odjezd na některou z výprav, kde se odrazí, jak moc efektivně jsem čas za počítačem strávil. Čím méně překvapení mě na cestách potká, tím více času zbývá na focení. A popravdě, co může být lepšího, než se spontánně vzbudit v tropickém lese okolo páté ráno, zaposlouchat se do hlasů ptactva a mít jedinou starost – co já si dnes vyfotím?

Máte spadeno na něco, co toužíte vyfotografovat, ale ještě jste nedostal příležitost?

Musím se přiznat, že pro letošní rok jsem si naplánoval cesty tak, abych si splnil co nejvíce snů. Zpočátku roku to byli tukani v Kostarice, pak horské pralesy na Borneu, v květnu hnízdění překrásného kvesala v Panamě a za pár týdnů snad po dlouhém odkládání budu mít šanci fotit fascinující makaky a nártouny na Sulawesi. I když mám v hlavě další motivy, které bych rád nějak ztvárnil, radši je nebudu jmenovat, abych to nezakřikl.

Musím se přiznat, že pro letošní rok jsem si naplánoval cesty tak, abych si splnil co nejvíce snů. 

Máte vzor? Případně jakého umělce ve svém životě obdivujete?

Popravdě moc fotografických vzorů nemám. Možná je to i dobře, protože se snažím dělat fotky po svém. Pokud má člověk vzory, chtě nechtě inklinuje k tomu dělat to jako oni. Vzorem jsou mi tak umělci, kteří si našli vlastní cestu, a jejich tvorba je v oboru unikátní. Pak je celkem jedno, jestli je to Salvador Dalí, Jan Werich nebo hudební skupina The Gathering. Z fotografů dlouhodobě sleduji tvorbu Tima Lamana, který se nedávno zapsal do povědomí našich fotografů grandiózním cyklem o rajkách z Papuy. Fotografie a videa z tohoto projektu často kolují po internetu.

Kdo vás přivedl k fotografování?

Podezřívám z toho kamaráda, který měl na střední škole Praktiku. Hrozně mě bavilo se dívat skrz hledáček 50mm objektivu a zaostřovat si různé objekty. K přírodě jsem měl silný vztah odjakživa, proto spojení obou zájmů bylo přirozeným vývojem.

Digitální nebo klasická fotografie?

Pro mě digitální. Nepatřím k těm, kteří se mohou pyšnit, jak si máchali ruce ve vývojce. I když je v tom kus romantiky, nemám pocit, že bych o něco přišel. Mně připadá romantické sedět v dešti na terase ubytovny v horském lese, jíst meloun a pozorovat mraky nad údolím a desítky kolibříků, kteří se kolem mě prohánějí.

 Mně připadá romantické sedět v dešti na terase ubytovny v horském lese, jíst meloun a pozorovat mraky nad údolím a desítky kolibříků, kteří se kolem mě prohánějí.

Odklonil jste se od fotografie například k malování či sochání? Nelákalo by Vás to?

To by špatně dopadlo. Jsem manuálně dost nešikovný. Umím namalovat jedním tahem prasátko a z hlíny bych patrně dokázal uplácat jen lívanec.

Jak zpracováváte své fotografie?

Používám dlouhodobě vyvinutý postup, který kombinuje programy Lightroom, Photoshop a Nik Software. Jsem hodně vybíravý a zdaleka neupravuji vše, co jsem vyfotil. I když si z cesty přivezu třeba 2000 fotek, po promazání jich zbude okolo 800 a do galerie na internetu se jich probojuje sotva 30. S oblibou říkám, že tlačítko Delete tříbí vkus.

Jaký by byl Váš „tip jak fotit“ pro naše čtenáře?

Hlavně foťte srdcem. Foťte to, co vás baví, ne to, co mají ostatní, abyste náhodou nebyli pozadu. Pak se vám otevřou úplně nové obzory. Z praxe mohu říct, že pohodlí a dobrá fotografie často nejsou dohromady. Nebojte se umazat, ohnout, stoupnout na špičky, neseďte doma, když prší, experimentujte. Co horšího se může stát, než že z toho žádná fotka nevznikne?