S postupujícím létem nám pomalu začínají otevírat náruč mlžné opary nad jezery, husté mlhy v horských lesích a listy postupně získávají stále zlatější barvu. Nedá se nic dělat, ale léto odchází každý rok rychleji, a proto se musíme začít soustředit na fotografický podzim. Ten patří v první řadě krajinářům. Jedním z nich je Jaroslav Zákravský, který laskavě souhlasil s rozhovorem. O čem všem bude povídat? Tak třeba o svých nejkrušnějších, ale i o těch nejkrásnějších krajinářských okamžicích a o mnohém dalším.

Pro začátek bych se vás ráda zeptala, jak jste se k fotografování dostal?

Moje cesta byla podobná jako u mnoha jiných fotografů. Začala nespokojeností s kvalitou fotek z kompaktů a snahou o jejich zlepšení, až jsem po několika letech plných pokusů a omylů zjistil, že to, o co se pokouším, už nejsou vlastně klasické fotky, ale spíš umění, fine-art. Hodně mě zhruba před deseti lety ovlivnila také fantastická knížka broumovského fotografa Horsta Bauera, který dokázal v mém rodném kraji se starým středoformátem zachytit takové snímky, na které ještě dnes koukám s otevřenou pusou.

Krajinářská fotografie není zrovna disciplína pro bábovky. Fotíte v extrémních podmínkách, na lokace, předpokládám, chodíte převážně v noci… takže proč krajina?

Právě dobrodružství v přírodě a nepředvídatelnost toho, co se stane, mě naplňuje mnohem víc, než samotné focení, které je jen prostředkem pro vyjádření takového zážitku, ale nikdy, nikdy ho nenahradí. Jasně, i krajinářská fotografie se dá dělat tak, že se pořád dokola přefocují sterilní záběry z přeplněných vyhlídek nebo pár metrů od parkoviště, ale pokud nechce člověk zapadnout v davu a mít unikátní a aspoň trochu odlišné fotky, nesmí se bát zvednout zadek, naložit na záda těžký batoh, být připraven zmrznout, zmoknout a trpět.

Chodíte do krajiny spíš brzy ráno anebo na večer a rovnou přespáváte? Co byste doporučil?

Pokud jsem v horách, vždy přespávám přímo na místě, kde fotím. Mohu tak pro focení využít večerní i ranní světlo a jako bonus při troše štěstí mezitím noční oblohu. Navíc na světě neexistuje lepší místo ke spánku než to, které je tak blízko hvězd, bez světel civilizace, hluku a smogu.

Vyrážíte někdy na výlety do krajiny i bez foťáku? Jaké je pro vás fotografování „za pochodu“? S přáteli anebo s rodinou?

Velmi často, takové výlety dokonce hodně převažují nad těmi fotografickými. Když jedu fotit, všechno si tomu potřebuji přizpůsobit, lokality vybírám podle předpovědi počasí i aktuálního světla, jsem připraven zvládnout velké vzdálenosti či stoupání, zkrátka přepnu mozek do fotografického režimu a úplně všechno podřídím možnosti pořídit pěkné snímky. Ale klasické výlety do přírody jsem tímto jen kazil, takže to už nedělám, fotovýbavu radši nechávám doma a všechno si vychutnávám úplně jinak.

Takže perfektní krajinářské snímky se nedají pořídit na výletech?

Nechci nikomu kazit morálku, ale podle mě nedají. Byla by to velká náhoda. Perfektní fotka krajiny za člověkem nepřijde sama, na cestě k ní stojí spousta překážek a plánování.

Z fotografií lze vyčíst, že jste si velmi oblíbil Dolomity. Všimla jsem si, že je to taková krajinářská mekka, všichni tam skončí a nikomu se nechce zpátky… 🙂

U mě je to dané spíš tím, že jde o skvěle dostupnou lokalitu. Člověk se spontánně rozhodne, skočí do auta a za 7 hodin je tam. O nic dalšího se nemusíte starat, přespat se dá kdekoliv, nic vás tam nesežere, všude je signál. Dolomity jsou mnohem víc pohodovou rodinnou lokalitou než nějakým horským dobrodružstvím, byť fotky odtamtud mohou na první pohled působit jinak.

Fotíte i v Čechách? Nebo dáváte přednost zahraničí, kde jsou jezera modřejší a hory vyšší?

Čechy mám moc rád, i když přiznávám, že je v poslední době trochu zanedbávám, spíš tu klasicky výletuji, než abych fotil. Každopádně i u nás mám vyhlédnutých několik zajímavých míst, kam se budu častěji vracet a věřím, že jednou na každém z nich natrefím na ideální podmínky a povede se mi tam vytvořit opravdu mimořádnou fotku. Nechci ale nic uspěchat ani dělat jakékoliv kompromisy, v hlavě mám jasnou představu, jak má výsledná fotka z každé z těch lokalit vypadat a rozhodně nebudu pouštět do světa žádný polotovar. Celkově ale preferuji spíš zahraničí. V české přírodě, ač nádherné, přinese nejvíc dobrodružství a adrenalinu bivakování v Krkonoších, protože se celou noc potíte aby vás nevyhmátli polští pohraničníci. To je málo. Mnohem víc mě pohltí tůra třeba ve Skalistých horách, kde se fyzicky zničím při těžkém výstupu a ještě musím být pořád ve střehu, jestli není někde za stromem medvěd. Víc, že se to jednou s věkem změní, ale teď mě tohle naplňuje nejvíc.

Jaké byly ty nejextrémnější podmínky, které jste kdy absolvoval?

Určitě to byla více než dvoutýdenní podzimní expedice na Altaj. Přirovnání „zima jak v ruském filmu“ tam pro mě dostalo novou dimenzi. Byl to extrém po všech stránkách. Jen než se člověk dostal na začátek treku, strávil den v letadlech, den v maršrutce a den na koni. Ale odměna byla dech beroucí, tisíce kilometrů netknuté přírody, žádné turistické cesty, ohromné čtyřtisícovky beze jména. Když nás však ke konci výpravy na čtyři dny uvěznila sněhová bouře v průsmyku v téměř dvou a půl tisících metrech, nadšení mě na chvíli přešlo. Nějakých 60 hodin ve stanu bez možnosti spojení se světem, kde jedinou zábavou kterou jsem vymyslel, bylo učit se zpaměti složení müsli tyčinek v maďarštině, protože to byl jediný text, který jsem v batohu našel. Ale všechno špatné pro něco dobré, dnes na to vzpomínám rád, takové věci člověka obrovsky posílí.

Běžely vám tehdy hlavou i temnější myšlenky? Kolik vás na výpravě bylo?

To zase ne, nebyl důvod k nějakým větším obavám, znám hory a věděl jsem, že tento první sníh musí brzy roztát. Mrzelo mě to hlavně kvůli ztrátě času a nutnosti udělat kompromis v pokračování naší cesty, kdy jsme museli vynechat jedno opravdu luxusní fotografické místo, na které jsem se těšil ze všech nejvíc. Ale zase mám díky tomu dobrý důvod se tam vrátit.

Bez jakého kousku vybavení byste se vy osobně neobešel?

Rozhodně bez filtrů. Polarizéru a přechoďáků. Než fotit bez nich, to radši nefotím vůbec. Kdekdo sice říká, že se jejich efekt dá nahradit skládáním různě exponovaných fotek v počítači, což je sice pravda, ale jen částečná. Dynamického rozsahu tak sice docílíte, dokonce mnohem lepšího než s filtry, ale jen za cenu plastičnosti a úplného rozbití atmosféry. Tu pak musíte zpětně kreslit a fejkovat ve Photoshopu, ale už nikdy nebude taková autentická, jako když citlivě použijete filtry. Delší expoziční čas díky filtrům také krásně zvýrazní barvy a dodá dynamiku mrakům nebo vodě.

Máte svůj sen, ke kterému byste se rád dopracovat? Lokaci, světlo, výbavu, zkrátka cokoliv… 🙂

Největším snem je mít víc volna, které bych focení a dobrodružství s ním spojenému mohl věnovat. Všechno ostatní by pak přišlo samo.

Na facebooku vás najdeme pod přezdívkou „Into the Wild“, jak vznikla?

Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Ne, že bych sám chtěl jít ve stopách Chrise McCandlesse, ale jeho názory a pohled na svět jsou mi hodně blízké.

Máte svou nejoblíbenější fotografii?

K většině fotek se váže nějaký příběh a vzpomínky, vybrat jen jednu nejde.

Mohl byste nám povědět nějaký příběh alespoň jedné z nich? 🙂

Napadá mě jeden, který se sice netýká krajiny, ale zato je jedním z těch, na které nikdy nezapomenu. Dělal jsem dobrovolníka na jednom projektu v poušti Kalahari v Botswaně a po náročném pracovním dni jsme s norským kolegou vzali foťáky a vyrazili zkusit štěstí na pěkné místo ani ne kilometr od našeho tábora. Vylezli jsme na korbu auta, připravili stativy, otevřeli plechovky cideru a čekali, jestli se v pěkném večerním světle neukáže něco fotogenického typu žirafy nebo zebry. Dlouho se ale nic nedělo, slunce už téměř zapadlo a chystali jsme se všechno zabalit, když najednou slyšíme praskání větví a kousek od nás se objevil obrovský lev. Srdce se mi rozbušilo, ruce rozklepaly, naštěstí se mi během té krátké chvíle, kterou nám lev dal, povedlo udělat jeden jediný záběr, kde na něho dopadají poslední paprsky slunce.

Dáte naším čtenářům – krajinářům tip jak fotit?

To je těžké, v krajině potřebuje každé téma a každé místo úplně jiný přístup. Nejdůležitější je připravit se dopředu, nastudovat odkud přesně bude vycházet slunce, kde bude zapadat, zda ráno bude v údolích mlha a podobně. Být takto připraven je hlavním předpokladem pro vznik dobré fotky. A ještě poznámka k technice, na kterou se mě zbytečně ptá pořád dokola mnoho lidí – je úplně jedno, jestli máte Canon, Nikon, Sony nebo cokoliv jiného, nezáleží ani na tom jak je váš foťák starý. Neznám jedinou zrcadlovku, která by nezvládla stát na stativu s manuálním ostřením, což je to jediné co opravdový krajinář potřebuje.

Pak je to už jen o schopnostech, dobrý fotograf udělá super fotky s čímkoliv, špatnému ani nejmodernější dělo nepomůže. Já fotím už 7 let s jedním foťákem a i když jsem měl nedávno možnost vyzkoušet jeho o dvě generace novějšího nástupce, ani na vteřinu mě nenapadlo uvažovat o změně, protože u té slavné novinky jsem nenašel jediný reálný přínos. Focení krajiny není ani trochu o drahé technice, je o vůli a radosti.